Jana opata tázáchu, kdyžto chtieše umřieti, jeho učeníci, kterú jim pamět po sobě ostaví, které li přikázanie, skrzě ňežto by spieše a snáze k spasení mohli přijíti. Tu on zaplakav, vecě: Nikdy sem mé vuole vlastnie nečinil, aniž sem učil koho tomu, jehož sem sám dřieve nečinil.
Jednoho starcě když tázáchu, kterak bázn božie v duši přěbývá, on jim vecě: Když člověk má pokoru a chudobu trpí a ižádného neposuzuje. Bázn božie jest život mnichový, posel činiti a poslušnu býti a Písmo svaté pamatovati a nevrtrati. Nebť jest psáno: Vy, ješto boha milujete, neploďte zlostí!
Eliáš opat vecě: Já sě bojím truojie věci. Jedna jest smrt, kdyžto puojde dušě z těla. Druhá kdyžto na súd puojdu přěd buoh. Třetie kterak sě bude súd nade mnú konati.
Teofillus arcibiskup, kdyžto chtieše umřieti, vecě: Otče Arsení, kdyžto si blažený, jenžtos vždy tu pamět Eliášovu měl při sobě i na skončení!
A to opět vecě: Jakožto světlo každú temnici osvietí, takež bázn božie, když příde v srdce, osvietí jeho a naučí jeho dobrým skutkóm činiti i božiemu kázaní plniti.
Stařec jeden uzřěv bratra jednoho, an sě směje, vecě jemu: Mámy počet vzdáti všěch našich skutkuov v súdný den přěde vším stvořením na nebi i na zemi, a ty sě pak směješ? A opět vecě: Jakožto stien náš s sobú nosímy, kdež smy kolivěk,
