[20r]číslo strany rukopisuhryzu a pálím se vždycky a opřieti se tomu nemohu. Srdce mé již usvadlo a hyne na mně tělo mé nocí, ve dne v nespání. A dny své v hořkosti a v zamilování[u]zamilování] zamilovanie v těch, ješto mne netbají, aniž mohu déle trpěti. Ze dvojieho jedno sobě vybeř tu hodinu: nebo spi se mnú a budeš svoboden, aneboť přisahám skrze život faraonóv, že já sepnúc ruce položím na hlavu tvú a pokřiknu tak dale[20v]číslo strany rukopisuko, že uslyší všickni služebníci faraonovi, kteříž vně stojie s čeledí naší, a řku, že jsi ty všel ke mně a chtěl jsi mne porušiti na loži pána svého. Nuže, voliž sobě z toho dvého, co chceš!“ I přičinila žena toto: „Ó Jozef, Jozef, slituj se nad krású mladosti tvé! Běda, běda bude mladosti tak ušlechtiléj, kterúžto Ejipščí nynie zkazie, pohanbie! Uzříš ruce tvé svázány szadu a hrdlo tvé z[21r]číslo strany rukopisutaženo řetězy, nohy tvé železo slepce a smrtí hanebnú umřeš! Ó Jozef, běda bude tělu tvému tak mladičkému, když uvrženo bude do žaláře mezi črvy!“

Ale Jozef zhrdal jest její radú, pláčem i sliby jejími a řekl k ní: „Což z šachty sem vyňat a zase do šachty žaláře připravíš mě? Ale já doufati budu milosrdenství[v]milosrdenství] miloſrdenſtwie božiemu, který mne zprostil z čisterny milostí svú, zprostí mě z úzkosti, v níž sem já dnes. [21v]číslo strany rukopisuA věz to, paní, že buoh neprodlí modlitby[19]z pův. modliby týmž písařem opraveno nadepsáním t uslyšeti a slzí otce mého, které vylévá za mě. Uslyšíť jej a zbavíť mě ode všeho nebezpečenstvie a zámutku. Ale, paní, ty ote mne máš odpověd, že vždy tobě nesvolím v smilstvie, ani viery svéj zruším, abych poškvrnil tělo mé!“

K téj řeči rozhněvavši se paní velmi, jako zkamenilá a ďáblem jatá súžila jej a šlapala na rúcho jeho a trhala jím k sobě [22r]číslo strany rukopisuvelikým násilím. Ale vida Jozef paní svú, anať se utrhá ote všie stydkosti, ana jej drží za hrdlo, trhl se mocně ot nie a rúcho své v rukú jejie ostavil i utekl. A vidúci paní tak se zhrzenú, na hlavu jeho položila ruce své a křikem svým naplnila sien všicku, hrozně křičíc. Toto slyšiece panoše služebničí i děvečky, bráchu se k ní do komory, kdež bieše ona. I řekla k nim: „Jměte služebníka toho, zlosyna Jozefa, [22v]číslo strany rukopisua svěžte jej, ažť i přijede pán náš s paláce faraonova! Vězte to, žeť jest chtěl mě potisknúti bezděčně, když sem vešla do komory a viděl mě samu ležiec na loži pána mého!“ Toto slyšiece všickni, snikli se k Jozefovi kvapně a svázali jemu ruce szadu tvrdě, jako paní byla rozkázala. Ale Jozef ufáše v pána boha svého, kteréhož sobě předložil pomocníka.

A když Putifar z domu faraonova přišel,