Knihovna Národního muzea (Praha, Česko), sign. III H 29, 1470
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Edice přináší text staročeské památky označované „Život Josefův“. Jedná se o adaptaci původně latinského apokryfního příběhu starozákonního patriarchy Josefa.[1] K povaze památky srov. Lexikon české literatury, s. 1855. Edice zpracovává jeden z celkem šesti dochovaných staročeských pramenů[2] Srov. Úvodní stati ke Staročeskému slovníku, s. 61; Kolár, J. – Nedvědová, M.: Próza českého středověku. Praha 1983, s. 425–429; Nedvědová, M.: Staročeské Knihy o rodu a běhu života Jozefova, LF 1982, s. 216–221., takzvaný muzejní, který je součástí svazku obsahujícího též tzv. Poručenstvie dvanácti patriarchů.[3] Srov. Úvodní stati ke Staročeskému slovníku, s. 100. Život Josefův je v rukopise následován povídkou označovanou jako „Život Aseneth“, památkou, jež se ve variantních rukopisech s textem Života Josefova prolíná. Jelikož edici muzejního Života Aseneth již zpracoval M. Stluka[4] Viz http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/e17bac04-184c-4fec-af6e-6ba7f0502da0/plny-text/s-aparatem/folio/58v., a vyjádřil tak nepřímo názor, že tento text je památkou autonomní, přináší i má edice Život Josefův samostatně. Původcem tohoto nesamozřejmého názoru jsou snad již starší přepisy J. Kolára a M. Nedvědové, které vyšly v knize Próza českého středověku z počátku 80. let 20. století.[5] Kolár, J. – Nedvědová, M.: Próza českého středověku. Praha 1983, s. 311–335 a 339–348.
Život Josefův je zapsán v jednom sloupci černým inkoustem, obsahuje též rubriku a zdobné iniciály.[6] K popisu pramene viz <http://www.manuscriptorium.com>. Text obsahuje řadu interpunkčních znamének, zejména tečku na vertikálním středu řádku, čárku a středník (např. rozvěžte • a přehlédajte, našemu • a jemu povězte, nalezen; ten koflík buď). Interpunkce se nezřídka vyskytuje na místech, kde nenese žádnou srozumitelnou funkci, a standardizuji ji proto podle dnešní normy bez poznámky.
Text pramene je částečně zaznamenán diakritickým pravopisem, částečně pravopisem spřežkovým. Odchylky zejména v zápisu sykavek standardizuji bez poznámky (např. weſſel „vesel“ / waſſe „vaše“ / Yudáš „Judáš“ / ziſtnie „zištně“ / ſe „že“ / nevczinil „neučinil“ / rzeč „řeč“ / wſſečka „všecka“). Navzdory obecné distribuční nepravidelnosti respektuji distinkci ſſ/ſ ve slově spíže (ſpizy přepisuji spíži / ſſpizi jako špíži). Naiwyſſieho apod. přepisuji jako najvyšieho apod. Hláska u je v rukopise pravidelně značena grafémem v, v ojedinělých případech (např. v pytli) však grafém v značí hlásku v. Distribuce grafémů i a y je poměrně ustálená – y je užito pravidelně např. po r (dobry), t (ſſachty), s (gſy „jsi“), ve slovese být (byſſte) apod. Y pravidelně značí též spojku i. Ojediněle je grafému y užito pro i/í (např. yhned). Vokalická délka je značena velice vzácně (např. Yudás).
Standardní písařské zkratky rozepisuji bez poznámky dle příslušných pravidel.
Hranici slov – stejně jako hranici vět – určuji podle současných norem. Výjimku činím jen u těch slov, jejichž aktualizovaný zápis by mohl dezinterpretovat historický úzus. Jedná se o slova ač koli, ač kolivěk apod., která zapisuji zvlášť. Zvlášť zapisuji též jestliže jest li, že (písař důsledně zaznamenává jako geſtli že/ze).
V rukopise se překvapivě nevyskytuje nenáležitá jotace v krátkých slabikách, poměrně hojné jsou však případy zvratné jotace ve slabikách dlouhých (např. LOK. SG. zamilovánie, DAT. SG. prodlenie) – bez výjimky je emenduji. Nečetné projevy asimilace znělosti emenduji všude tam, kde k ní nejsou podmínky (např. kuodcy > k otci, zkryteg > skrytéj). Ponechávám asibilované podoby (např. cisíc m. tisíc) stejně jako hláskoslovně specifické tvary (např. mosieš, teprov).
Hláskovou podobu vlastních jmen řeším podle míry přizpůsobení českému tvarotvornému systému: Jozef i Jozeph přepisuji jako Jozef. Faraon hodnotím jako apelativum, a zapisuji je proto s malým počátečním písmenem v počeštěné podobě. U pojmenování žid volím variantu s malým písmenem. Některá jména přepisuji počeštěně (např. Jákob, Gád, Benjamin), u některých zachovávám podobu nedomácí (např. Asser, Levi a Neptalim).
Opakování téhož textu, které je důsledkem např. písařovy nepozornosti, odstraňuji a komentuji v poznámce.
Literatura
Hořejší, M.: Staročeské rukopisy snáře Vavřince z Březové. In T. Borovský, R. Nokkala Miltová: Sny mezi obrazem a textem, Praha 2016, s. 53–71.
Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha 1968.
Kolár, J. – Nedvědová, M.: Próza českého středověku. Praha 1983, s. 425–429.
Merhaut, L. et al.: Lexikon české literatury 4/II. Praha 2008.
Nedvědová, M.: Staročeské Knihy o rodu a běhu života Jozefova, LF 1982, s. 216–221.