poslednie má hodina. Protož prosím tebe, zdrž mi svú vieru nade mnú, rozpomínaje se na tu milost, kterúž sem tobě i tomuto městu učinil.“ A on slíbi tu dcerku její věrně chovati. A král Apollón vsed v koráb i poče po moři plavati u veliké žalosti. Ztatiem Tarsia vyroste z let dětinských i poče choditi s jinými pannami do školy i poče se převelmi dobře učiti. I stalo se jesti času jednoho dne, kdyžto Tarsia ze školy přijide, naliť její chovačka Ligoria leží na smrtedlné posteli. A ona na ni pohledě i poče nad ní plakati. Ligoria, chovačka jejie, poče se jie tázati, čie by dcera byla. Tehdy Tarsia, jakž mnějieše, tak povědě řkúci: „Stragul mi jest otec a Dionysia jest mi mátě.“ Chovačka Ligoria jí vece: „Otec tvój jestiť král Apollón tyrský a matka tvá jestiť dcera krále cylibského. A ta jměvši tě i uvržena jest do moře. A otec tvój, dav tě tuto chovati, sám pro žalost, jenž ji má po tvé mateři, kvielí, blúdie po moři.“ A tak sjide Ligoria s tohoto světa. Tarsia, dlúho želevši chovačky své, i přije sobě to za obyčej, že jakž brzo přišla ze školy, nikdy nejedla ani pila, než brala se ihned na své chovačky hrob, kterýžto bieše mezi jinými hroby ihned nad mořem, a tu plakáše chovačky své. A patřéci na moře, vždy plakáše matky své, kterážto bieše u moře uvržena, a také otce svého, kterýžto blúdieše po moři. I stalo se jesti času jednoho, když se bráše Dionysia z chrámu a dcera její Filomachia před ní v drahém rúše a Tarsia za ní jako její děvka. I uzřevše to dvorští lidé, počechu mluviti a řkúce: „Tato ješto za paní se béře, odkavadž koli jest, šlechtična jest. Ale tato, ješto napřed jde, nenie chvály dóstojna. Dionysia tu řeč uslyševši, zarmúti se převelmi. Přišedši domóv i udeři sebú o zemi plačíci té haňby, kterúžto bieše slyšela o své dcerce mluviece. I poče hned mysliti, kterak by mohla Tarsi s světa svésti, aby potom pro ni nižádný viece jejie dcery nehněval. I umyslivši, učini tiemto obyčejem. A mějieše jednoho robotníka, ješto bieše jeho v svém dvoře vladařem učinila. Toho zavolavši i vece jemu: „Teofile,