po[219v]číslo strany rukopisuslednie má hodina. Protož prosím tebe, zdrž mi svú vieru nade mnú, rozpomínaje se na tu milost, kterúž sem tobě i tomuto městu učinil.“ A on slíbi tu dcerku její[5]sic! věrně chovati. A král Apollón vsed[ab]vsed] wẛed v koráb i poče po moři plavati u veliké žalosti. Ztatiem Tarsia vyroste z let[ac]let] leth dětinských i poče choditi s jinými pannami do školy i poče se převelmi dobře učiti. I stalo se jesti času jednoho dne, kdyžto Tarsia ze školy přijide, naliť její chovačka Ligoria leží na smrtedlné posteli. A ona na ni pohledě i poče nad ní plakati. Ligoria, chovačka jejie, poče se jie tázati, čie by dcera byla. Tehdy Tarsia, jakž mnějieše, tak povědě řkúci: „Stragul mi jest otec a Dionysia[ad]Dionysia] dyonyzya jest mi mátě.“ Chovačka Ligoria jí vece: „Otec tvój jestiť král Apollón tyrský a matka tvá jestiť dcera krále cylibského. A ta jměvši tě i uvržena jest do moře. A otec tvój, dav tě tuto chovati, sám pro žalost, jenž ji má po tvé mateři, kvielí, blúdie po moři.“ A tak sjide Ligoria s tohoto světa. Tarsia, dlúho želevši chovačky své, i přije sobě to za obyčej, že jakž [220r]číslo strany rukopisubrzo přišla ze školy, nikdy nejedla ani pila, než brala se ihned na své chovačky hrob, kterýžto bieše mezi jinými hroby ihned nad mořem, a tu plakáše chovačky své. A patřéci na moře, vždy plakáše matky své, kterážto bieše u moře uvržena, a také otce svého, kterýžto blúdieše po moři. I stalo se jesti času jednoho, když se bráše Dionysia z chrámu a dcera její Filomachia před ní v drahém rúše a Tarsia za ní jako její děvka. I uzřevše to dvorští lidé, počechu mluviti a řkúce: „Tato ješto za paní se béře, odkavadž koli jest, šlechtična jest. Ale tato, ješto napřed jde, nenie chvály dóstojna. Dionysia[ae]Dionysia] Dyonyzya tu řeč uslyševši, zarmúti se převelmi. Přišedši domóv i udeři sebú o zemi plačíci té haňby, kterúžto bieše slyšela o své dcerce mluviece. I poče hned mysliti, kterak by mohla Tarsi s světa svésti, aby potom pro ni nižádný viece jejie dcery nehněval[6]J. Loriš opravuje znění rukopisu na „nehaniel“; Sborník knížete Baworowského. J. Loriš (ed.). Praha 1903, s. 422. I umyslivši, učini tiemto obyčejem. A mějieše jednoho robotníka, ješto bieše jeho v svém dvoře vladařem učinila. Toho zavolavši i vece jemu: „Teofile,