Tarsí utěšiti. Obleče se v chudé rúcho i jidesta proti němu vstřiec. A jakž jeho dojidesta, tak se u veliký pláč udeřista. I vece jemu Stragul: „Vítaj, králi veliký, k nám, věrným sluhám svým. Ale chtěliť bychom rádi lepší pověděti noviny, než: Tarsia, dcerka tvá, na niežto naše všecka útěcha byla, ta jesti již umřela. A jakž nás tvá milost vidí, od jejie smrti až do dnešnieho dne tak sme lepšieho rúcha na sobě neměli.“ Uslyšav Apollón tu řeč, zařva velmi jako lev velikú žalostí i káza se v koráb uvésti. I učini opět slib, že čtrnádste let chce býti na moři a z korábu nevysésti, „jediné, ař bych lepší uslyšel noviny.“ A ktož by koli z jeho služebníkóv řekl jemu, aby vyšel z korábu, tomu bez milosti káže ruku neb nohu utieti. I odstrčichu se od břehu s velikým smutkem, noci dne vietr jimi vrže daleko. A když by nazajtřie, poznachu se před městem Mechilánem. A když to Apollón zvědě i vece čeledi své: „Dietky milé, přiviňte se k břehu, neboť jesti den dnes svatý, abyste některaké utěšenie měli, jakožto i jiní světí zbožní.“ Tehdy Apollón rozkáza svému starostě, aby učinil čeledi kvas bohatý a zlatu neodpustil, ale každému dal, jakž kto ráčí, a takto řka: „Ač jest pán váš huben, ale vy nebuďte hubeni.“ I poče čeled kvasiti i hodovati, ale Apollón v tesknosti seděl na dně korábu. I stalo se jesti času jednoho, Atenagor knieže procházieše se, chtieše ohlédati lodie hostinné, i jide na břeh i uzře koráb najvětší a najkraší z jiných korábóv i jide k němu dolóv. I poče se tázati, čie by to koráb byl. A oni jemu vecechu, že jesti Apollónóv, člověka šlechetného, ale převelmi zarmúceného. Tehdy on uzřev lidi dvorské a poctivé i poče s nimi vesel býti a vždy tieže se na jich hospodáře. I povědě jemu jeden, že pro žalost leží na dně a pláče svého smutka. Tehda on vece jim: „Vezmi někto z vás dva zlata, jdiž k němu a prosiž jeho milosti, ať by ráčil ke mně vyjíti.“ Tehdy