když sem tě sobě zvolila? S tebú chci jeti a s tebú chci všudy býti. Budeš li kde utěšen, tuť já se s tebú také utěším. Budeš li kde v neštěstie, lechčejiť mi bude očima viděti než ušima slyšeti, nebo poslové viece přisočie, nežli co se stane.“ Apollón jie odpovědě: „Královno, toběť toto poviem, že s ty těhotná a úsilí si ty nepřivykla a moře se slitovati neumie. Protož se za tě bojím.“ Královna odpovědě: „By v tobě viera byla ke mně a k mé nemoci, byloť by přijíti zdaleka.“ A když sú se požehnali otci a mateři, veliký pláč by mezi nimi. A když sú se plavili po moři, dřieve než dva měsiece minuchu, čas se přiblíži ku porodu. Nebo morská vóně královú zajide i přiblíži se ku porodu, život se její vzdviže nahoru. A ona duchu nemohúci mieti i omdle a zuby tak silně stvrdi, že každý domnieváše se, by umřela. I by takový křik i pláč v korábě velmi veliký, ale Apollón najviece křičieše, neb jemu blízko k srdci jdieše. K té tuze vztrže se vietr na moři, marinářové domnievajíce se, by královna umřela, počechu prositi krále Apollóna, aby je živil, řkúce jemu: „Nevyvržeš li umrlce z korábu, všickni tuto ztoneme, nebo moře své hry neostane, dokavadž z sebe umrlce nevyvrže.“ Apollón jim odpovědě: „Nenieť toto tělo sprostného člověka, ale byla jest dcera krále velikého.“ Tehdy vida Apollón, že jinak býti nemože, káza ji v rúcho, kteréžto v korábě najdražší jmějieše, ji obléci i vložiti v člunek, tocižto v lodičku. A pod hlavu položiv dva tisíce hřiven zlata a list takto kázal psáti: „Ty, ktož toto tělo nalezneš, věz to, žeť jest královna, krále velikého dcera, pro jejížto smrt mnoho jest slzí vylito a veliký smutek byl. Máť pod svú hlavú dva tisíce hřiven zlatých, těch sobě jeden tisíc vezmi za svú práci a druhý tisíc na pohřeb toho diela daj. Pakli toho zlata na pohřeb neztrávíš, a sobě je schováš, buď tak huben, až by žádný nebyl, kto by tvé tělo pochoval.“ Vloživ ten list, přikáza lodí velmi tvrdě zabedniti, plakav nad tiem tělem, i pusti lodici u moře. Vlny lodici pojechu a třetí den k Efezu toho města na březe postavichu.