postavichu. I stalo se jest po štěstie jednoho dne, že lékař jeden, Cyremon tak řečený, procházieše se v tu dobu podlé moře. Uzřev lodici, ana plavá, káza ji sobě svým panošem přinésti i káza ji otevřieti. A když ji otevřechu, uzřev lékař paní krásnú v krásném rúše ležiece, i přikáza lodici do svého domu přinésti. Zlato nalez i list přečet, vece: „Beru to na mé zdravie, že netoliko jeden tisíc, jakož list praví a svědčí, ale oba tisíce chci na její pohřeb ztráviti.“ A když mistr to, což ku pohřebu bieše potřebie, dobýváše, přijide učedlník mistróv, jemužto řiekáchu Silemon. Uslyšev, co se v domu dějieše, i jide ohledovat těla jejieho. A uzřev i vece: „Umrlce takového nikda člověk nevídal, tvář se jejie neproměnila, barvy neztratila, oči se nepřevrátily, nos se neobostřil. Tato žena jest živa, nemoc jí jest po děťátku.“ A znamenav všecky žíly i vece: „Ó, přietelé této panie, byste vy mě při sobě měli, tohoto těla byste u moře neuvrhli.“ A nabrav trávy a kořenie, ješto on věděl k té nemoci, káza lésu na čtyři kóly položiti a to tělo na to vložiti. I učini oheň z kořenie pod lésů, až se tělo zahřeje, pak všecko tělo zmaza, najprvé olejem dřevěným, potom mastmi drahými, kterýmiž on věděl. A když jest zmazal, znamenav po žilách, že moc přirozenie přijímá, i učini kýchavku. A když kši, tak to lože, ješto se bylo vzhóru vztrhlo, to dolóv sstúpi, a ona duch přije. A otevřevši oči a usta, velmi mdle promluvi. Kterakž koli mdla bieše, takto vece: „Kdo jsi při mně, věz, aby se mne nedotýkal tak nemúdře, neboť sem královna.“ A přijemši lékarstvie, jenž posiluje múdrého člověka, i bieše po času tak krásná a červená a zdravá. Protož nediv se ijeden řeči této, ani se domnievaj, byť byla křivá. Nebo to Písmo svědčí, že jměli židé ten obyčej, že svých milých přátel umrlých za třidceti dní sú chovali, mažíce je mastmi drahými, zda by se duše v těle zatajila pro velikú nemoc a mdlobu, jakož se často stává. A jakož mistři a lékaři pravie a tomu za právo chtie. Tehdy Silemon uved mistra svého do komňaty, v niežto Lucina ležieše