zabiti, aby to zlato sobě chovala.“ Tehdy ona vece jemu: „Když jinak býti nemóže, prosím tebe, daj mi, ať málo popláči smrti matky mé i tudiež mé milé chovačky.“ Teofil vece: „Plač! A to vědúci, že což činím, tohoť nerad činím.“ Ale toho Teofil nevědieše, že morští zloději byli připluli k městu, čekajíce své doby. Tehdy uzřevše muže, an stojí s nahým mečem nad krásnú pannú, vyskočivše zloději i křiknú naň. Teofil, zlé lidi uzřev, skoči k městu i povědě své paní, že by ji zabil. Zloději pak vzemše tu pannu, nesechu ji s sebú do jednoho města, jemuž jmeno bylo Mechilán, a tu mezi jinú kúpi na prodaj ji posadichu. Tehdy přišed muž jeden jmenem Stramota, tocižto Russián, kterýžto prázdných ženek chováše, i kúpi ji, dav za ni paddesát hřiven zlata, i vede ji v svój dóm, chtě ji dáti k svým ženkám. A když Tarsia porozomě, kto ji kúpil a proč, poče se převelmi rmútiti, a s pláčem takto řkúci: „Ó, Bože, kterak si litý súd na hubenú dievku a na královnu usadil! Ó, mrzké zbožie nemalé, kterak si nemilostivě své lučiště napalo! Ó, kterak si své kopie lítě na hubenú dievku naostřilo! Ó, Bože, co sem shřešila, že si na hubenú dievku a na královú přepustil? Nebo ve mně pýcha ižádná nikdy jest nebyla ani ižádná žíla ku prolitie krve. Jediné toliko v srdci mém náboženství a v mých očí pláč a kniehy za obyčej v mých rukú sem mievala. A proto toto Božie dopuštěnie na mě jest přišlo. Chtěl li s, Bože, abych hubenú byla, proč si mě u mé mateři nezahubil? A nebo proč si mě u moři neutopil? Ó, Teofile, kterak si mi byl převelmi litý, když si mne nezahubil! Ó, kterak by mi byl lítostiv, by mě byl zabil.“ A uzřevši svého pána, běžieci k němu pade k jeho nohám, a vece jemu s velikým pláčem a proséci jeho, aby v ní králóv trón ráčil uctíti a ji, jenž králová bieše, mrským skutkem a zlým stavem nezprzniti.“ Tehdy ten šeředný Stramota chlap vece jie: „Proč, nebožko, nadarmo pláčeš? I zdali nevieš toho, že si tomu v ruce dána, vněmžto ani studu ani milosti jest? Jdiž a sedni ulíčéci se, neboť