I posla list svému otci. Otec když list přečite, ihned hostem odpovědě a da jim odpuštěnie. A provodiv hosti i učini svatbu Apollónovi a dceři své. A když již Apollón s královú rok bieše blízko, pojev ji i je [se]text doplněný editorem s ní procházeti podlé moře. Jednožť poplu koráb a na tom korábu bieše tyrské znamenie napsáno. Uzřev je Apollón i vece králové své: „Tentoť koráb jesti z mé země. Počekajme tuto málo, zda nám někto co povie některé noviny.“ Jednožť jeden s korábu vyskoči, poznav Apollóna i vece: „Zdráv buď, Apollóne, vesel se, králi veliký, a věz, že Antioch i s svú dcerú hromem jesti zabit a všicka kniežata okolnie i všickni páni těť sú ciesařem zvolili a čekajíť tebe s mnohými klenoty i se všeho jeho nábytky.“ A vyšed z korábu, da jemu kniežecie listy. Tehdy ty noviny testi svému povědě, test jemu odpovědě: „Pro dvojí věc jest mi tato novina milá, ale pro jednu věc jest mi velmi nemilá. Tvá poctivost jest mi milá, že již vidím, že sem králi velikému dal své dietě. Ale to mi jest nemilo, že mi tebe nemieti a tak drahého člověka ztratiti. A však móžeš li svú mysl přemoci, zóstaň se mnú, dnešní den královstvie svého postupuji.“ Apollón jemu odpovědě: „Králi milý, tvéť milosti převelmi děkuji, ale v své zemi ostavil sem přátely i nepřátely a neslušelo by mi to, bych se jim nepokázal a každému podlé jeho zaslúženie nezaplatil.“ I přikáza koráb připraviti. A když již koráb připravováchu, jide před královnu i vece jie: „Královno, znamenaj dobře prsten tento. Jáť musím do své země jeti a v ciesarstvie se uvázati, a toť bez velikých bojóv nebude, i protož v tuto válku lépe tobě přeji u mateře býti nežli jinde. A když bude toho čas, tehdyť po tě ctné posly pošli. A nevěř nižádnému, jediné tomuto prstenu.“ A když tuto řeč uslyše králová, omdlevši na zemi pade. Po dobré chvíli okřívši vece: „Ó, nevěro nešťastná, ó, milosti litá! I chceš mě ostati, jenž sem pro tě vše opustila i potupila,