z moci nebo pro bázeň, nemá býti jmieno ovšem stálé. Protož vyznánie přinucení nepotupuje koho, leč by po mučení trval v tom vyznání.
Opět jest potřebie, aby někto vyznal o jisté věci a o jisté kakosti, jinak vyznání se nehodí, nebo o věci neb o kakosti nejisté nemá býti vyneseno konečné usúzenie.
Vyznávajíciemu rozmyšlení má dáno býti
Opět k otázce rychtáře a přísežných strany dlužny sú odpoviedati vyznávajíce aneb odpierajíce, avšak žádají li a ač obyčej otázky nebo poznánie pře toho potřebují, na to jim má rozmyšlenie pójčeno býti.
Vyznánie otce syna zapierajícieho, zbaví li jeho dědičného dielu či nic
Některací tiežíce se psali sú takto: jeden z našich ještě živ jsa ženu svú v cizoložství popad třmi ranami jej ranil, a po tom ranění ještě náměstka nebo dědice jest porodila, o němž muž vyznal, že by nepošlo z semene jeho, na kterémžto vyznání přátelé muže předřečeného již mrtvého s jedné, rychtář měscký s druhé, a paní krajiny s strany třetie zpolehše a dietě od statku otcova nemalého mohovitého i nemohovitého odtisknúti chtějíce, každý z dřieve řečených tří praví, že by jemu právo příleželo toho zbožie, protož žádámeť naučenie, kterému právu každý má se radovati v zboží svrchupsaném. Jimžto súdce {rada}meziřádkový přípisek mladší rukou odpověděl takto: že otec jsa živ některakými obecními slovy snad z utěšenie neb z hněvu propověděnými dietě ne své vlastnie nazval jest, aniž jest toho oznámil zjevně právem. O takovém prostém vyznání, kterémužto nás pro pamět svědectvie zavolal by a prosil, neučinil jest, aniž jest téhož dietěte od dielu dědičného s rozmyslem (když ještě při rozumu bieše) odlúčil. Odsúzenie konečné jest, že takové dietě v statku po otci
