vděčně učiněná pojička a nenavracenie. A die znamenitě pojička a nenavracenie: nebo ten, ktož puojčuje, panstvie a vladařstvie puojčené věci zachovává. A slove pójčenie jako k užitku užívajícieho dánie. Die také vděčně, nebo vezme li za to mzdu, tehdy bude nájem nebo jmenovitá smlúva. Die také k některakému zvláštniemu užitku, aby znamenán byl rozdiel mezi puojčením a složením, nebo složená věc dána bývá k schování bez užitku z pravé věci, a protož muož ihned zase požádána nebo vzata býti, ale puojčená věc puojčuje se k jistému užitku, kterýžto ač kto zbytečně užívá, ten, ktož jej přijímá, nedostatek její zaplatí. Jako v příkladě: puojčuji tobě koně, aby na něm jel do vsi, a ty pak kuoň vedeš k boji, bude li v tom zabit, dlužen’s mi jej zaplatiti. A záležíť puojčenie v mohovitých a se hýbajících věcech a druhdy také i ne v mohovitých. A má člověk věci puojčené pilnějie ostřéhati, nežli své vlastnie, a má tu věc puojčujíciemu zase odeslati po jistém poslu a věrohodném, nechce li, aby jemu vina byla připsána. Věc puojčená má také vrácena býti v určený čas, nebo skrze prodlenie navrácenie člověk upadá u vinu. Opět zhyne li věc puojčená, týmž obyčejem, kterýmž by byla zhynula u toho, jenž ji puojčil, proto ten, ktož jest věc puojčenú přijal, nebude viněn. Pro tohoto mohú býti vzati rozliční ortelové, o nichž časté otázky bývají pro věci puojčené.
O pojičkách koní zvláště
Posúzeno jest konečně: pójčí li člověk druhému darmo koně a ztratí li jej na cestě, má jej zaplatiti, nebo měl jest toho koně pilnějie ostřiehati nežli svého vlastnieho, anebo nežli by byl jeho vlastní. Pakli přirozenú smrtí umře, když toliko od jiezdného nad obyčej svévolně nebyl by unaven, nemá placen býti. Ale z hodné a nebo nuzné potřeby ač by jezdec kuoň usmrtil, jako ač by vězenie nebo nebezpečenstvie života
