{vězeň nemá vydán s práva býti}marginální přípisek mladší rukou měscké jest, že žádný vězně jatého nemá vézti z města, ačkoli někto slíbil by věřiteli plniti v jiném miestě leženie a napomanut jsa od něho neučinil by toho, avšak nemá jemu dán býti, aby nesen byl z města, než žádá li spravedlnosti ten věřitel, ta se má jemu v městě státi. A též nápodobně v jiných výmienkách slibuov zvláštních spravedlnost a obyčej měscký se zachovávaj.
O škodách proležalých
Když Václav a Jan do Prahy sú byli povoláni ku plnění leženie, jakož sú společně slíbili, Václav před přísežnými prosil jest Jana, aby s ním do Prahy se vypravil, jenž odpověděl, že chtě se škod leženie uvarovati, diel dluhu, což naň slušie, brzy chce zjednati. A Václav osvědčiv ten jeho slib, napomínanie hanlivého nechtě slyšeti a své dobré pověsti chtě zachovati, vlehl jest. A když jest v tom trval mnoho dnuov, otázal se jest, má li Jan diel svuoj proležalý platiti, poněvadž jest s ním společně slíbil. A Jan zase zpět tázal, poněvadž on při prvniem povolání ležení jest odepřel a v čas placenie hanlivé upomínanie trpěl jest, má li od záplaty řečeného proležaného dluhu zproštěn býti. Na to konečně usúzeno jest: k duovodu Jana, jemuž slib předcházie, že bez odporu prosby Václavovy má býti jako rozumné dopuštěno. Protož takáť jest moc slibu oznámena tiem slovem společně, že Jan dlužen jest vedlé práva zaplatiti ztravu, kterúž jest Václav protrávil.
O témž jelikož k rukojmiem
Některací otázku činiece, psali sú takto: třie naši spoluměšťané byli sú dlužni některakému vládyce, a když jich dále na rukojmie nechtieše dáti, prosili sú také jednoho našeho spoluměštěnína, aby za ně společně slíbil, jenž když to učinil a přišel čas k placenie, dřéve řečený vladyka, že od dlužníkóv jistcuov
