Tehdy když sě odpověd božská skrze Rafaele těm posluom ďábelským dokona, tak že ďáblé mějiechu jie s potaz, i prosichu Hospodina, aby se jim ráčil dáti na to potázati. Tehdy shlukše se ďáblé v hromadu, radichu sě chvíli dlúhú. I vece Solfernus: „Totoť chytrá velmi odpověd dána nám jest a pravdyť se mnoho dotýče a písma. A jáť nejsem učený v tom, protož ty Tartaree, ty s’ doktor a velmi umělý v práviech, ty již mluv a odmlúvaj.“ I vece Tartareus: „Pane Solferne, nenieť slušné jinému mluviti, poněvadž k tobě mluvie, a také byloť by s pohaněním tobě, měl li by kto jiný mluviti, jako by ty neuměl na to odpovědi dáti. Ale když to skonáš, dada odpověd tiem kratší, jáť již rozumiem, žeť z budúcieho[45]text žeť z budúcieho je v rkp. zapsán omylem dvakrát písma mluví, chciť já pak mluviti k miestu konečnému.“ Tehdy nauči Solferna ďábla Tartareus, kterak by na každý kus odpoviedal. I poče jemu dobrú mysl dávati, pravě, že jest snadno na to odpověd dáti, ačkoli těžka velmi jim bieše. A když se uradichu a na tom zuostachu všichni, aby též, který první mluvil, odpověd dával na odpověd božskú, tehdy obrátichu sě zase k slávě obličeje božieho všickni a Solfernus opět vystúpi přede všecky a pokloniv se poče mluviti a řka:

„Pane věčný a slavný králi, já sprostný a hlúpý opět chci před velebností slávy tvé maličko něco pověděti a na to, jakož Rafael od Vašie Velebnosti k nám mluvil jest jménem Tvé Svatosti, a chciť na to krátce odpověd dáti. A ač bych co z své sprostnosti propověděl ke škodě sobě, rač pomnieti, že s’ mi řekl, abych tiem honěn nebyl, nebť sem já neumělý a v těch věcech nebývalý. Ale rád bych, by dobře bylo mezi Svatostí Tvú a pány našimi, a což bych mohl najlépe pánóm svým zjednati, to bych rád učinil od Tvé Svatosti. Také bych kam byl vyslán, a jsa sluha tvój, též bych učinil. Protož, velebný Pane, takto rač věděti, jakožť jest Rafael, kancléř a písař od Svatosti Tvé, mluvil, předkládaje nám o stvoření našem, a [88v]číslo strany rukopisusám