Tehdy Solfernus poče mluviti s těmi anjely, kteříž s nimi jdiechu, prose málo, aby poodpočinuli, než před obličej boží přijdú. I svolichu jim anjelé, že v příbytku a v stanovišti anjelóv některých zastavichu se všichni poslové ti ďábelští, a když stachu, poodjidechu od nich anjelé. A on, Solfernus, pohledě okolo sebe i uhléda ten kuor, z kteréhož jsú vyhnáni byli, an ještě jest prázdný, i poče jej okazovati jiným čertóm, svým tovařišóm a spoluposlóm, i vece: „Radujte se a veselte se, jižť vidím z temnosti světlo veliké, než což rozuměti mohu, móžem dobře tu svú věc napnúti a při naši hrze vésti.“ A z toho zatvrdi se jim všem ďáblóm viece pýcha a zpurnost jich, aby proti Bohu viece se zastavili. A když poodpočinuli a jakoby se poslové rozhostili, ač toho ďáblóm potřebie nenie, tehdy třie anjelé, kteříž je od bran vedli, kázachu jim, nic jich nenutiece, aby, chtěli li by před obličej boží, šli, že mají slyšáni býti, s čím a oč jsú posláni od pánóv svých čertóv.

Tehdy Solfernus jako by se pozastavil a poohlédl se za se, i káza poslóm, kteříž v listu věřícím byli jsú popsáni, přistúpiti, a vybrav k tomu několik počestných a jako najpočestnějších, káza jim za nimi jíti, a jiným přikázal, aby za nimi odtud nechodili k obličeji božiemu a s toho miesta aby se netúlali po nebi, ani s kým oč mluvili. Neb jim tak byl Michal archanjel přikázal, jako obyčej jest poslóm přikazovati nepřátelským, aby z hospod nechodili a nescházeli se s jinými k rozmlúvaní, aby i jiných nerozpakovali. A zavolav Solfernus Tartarea doktora i otáza jeho, kto má list věřící. Jenž jemu odpovědě a řka: „Teď u sebe mám jej v škatuli u váčku.“ I vece Solfernus ďábel: „Milý bratře, měj jej na hotově, jižť jest třeba. A když budem před Bohem, pamatuj mě, ač bych co poopustiv, nebť mi se srdce velmi leká, že máme před obličej ihned jíti, nebť jest třeba s rozmyslem tu mluviti, ano téměř každé slovo napíší. Ach, bych