a kyji bíti. To vida svatý Vincencius, vece: Co tomu dieš, Daciane? Aj toť, sám mne ty mstíš nad mými protivníky. Tehda Dacianus k těm, ješto mučiechu, vece: Hubenci, nic nečiníte, a vy ste jindy na zlodějích a na vražedlníciech vymučovali, že sú vám pravdu, což ste tázali, pravili. A teď jediný sám Vincencius na vaše mučenie netbá! V tu hodinu katové se snažiti počechu, vzemše hřebeny železné, počechu svatý život až do kostí dráti, z jehožto svatého života všecka krev ven tečieše a všecky jeho kosti i vazové se rozstúpichu tak, že jeho třeva vně viděti možiechu. V tu dobu vece Dacianus: Smiluj se nad svú mladostí, ó, překrásný mládenče Vincencí, ještě se dobře móžeš zhojiti! K němužto svatý Vincencius vece: Ó, jedovatý diáblóv jazyče, tvých se muk nic nebojím, ale toho se najviece strachuji, že se nade mnú slibuješ smilovati. Ale čím se ty viece hněváš, tiem se já viece raduji a nechci, by toho co oblevil, cožs nade mnú učiniti zamyslil. Tehda Dacianus kázal železnú lésu připraviti a pod lésú oheň učiniec, svatého Vincencia na lése přiviežíc péci. A když jeho na muky vedli, svých katóv, aby spieše šli, ponúceje, jasně jdieše. A tu přišed, sám na lésu vstúpil, a tu pečen, přižiehán, obracen, klikami drán. Jehožto krví když se uhlé skropováše, tehdy rány mezi dávnými předešlými ranami se obnovováchu. Zatiem suol podeň v uhlé metáchu a ta se přepiekajíc, v jeho rány skákáše. Zatiem sluha boží Vincencius nehna se ležieše a své oči k bohu vzvedl, jemu se modléše. To sluhy když Dacianovi pověděchu, kázal jeho Dacian v hrozném žaláři