poznal. Jehožto svatý Antonín tak v mrzuté tváři uzřev, vece: U mrzutés a v šerednés mi se tváři ukázal. Viec se tebe báti nebudu.
Také se to píše, že když svatý Anthonius v jednom hrobě, ano jeho diáblé zbili, ležieše. A tak leže, k duchovniemu boji diábly dráždieše. Tehda diábli v rozličné se tváři obrátivše, počechu jeho zuby hrýzti, nehty dráti, rohami trkati, za kuklu trhati. V tu dobu předivná světlost přišla a všecky diábly zahnala, a inhed svatý Antonius žádné rány nepočil a znamenav, že při té trýzni, kterúžto nad ním diábli činili, sám Ježíš stál. Otec svatý vece: Kdes byl, milý Ježíši, kdes byl v tu dobu, proč si na počátku nebyl, aby mě obránil a mé rány uzdravil! Jemužto hospodin vece: Zde sem byl, Antoní, ale čakal sem svítězenie tvého. A když si mocně svítězil, tvé jméno po všem světu slavně ohlásím. Taky jest byl také svatý Anthonius k bohu u milosrdí zažený, že toho na vše strany hledal, kde by pro Jezukrista svú krev prolil. Proněžto, když Maximianus ciesař křesťany mučieše, svatý Antonius za nimi chodil, žádaje mučedlníkem býti. A za to se velmi mútil, že toho dojíti nikterakž nemohl.
A když odtad na jinú púšť jdieše, okřín střiebrný na púšti nalezl. A tak stoje, poče mysliti, takto řka: Tadyto lidé nechodie, kde se jest tento okřín vzal, a tak jest veliký, by byl komu upadl, dobře by byl počil. Najspieš, diáble, to jest tvé řemeslo, a proto ty mé vuole nikda neproměníš. A jakžť to vece, tak okřín zmizal. A tak na jednu vysokú horu všel, na púšti dvadceti let bohu snažně slúže, veliké divy čině, přebýval. A když tu tak přebýval, byl v duchu u bóh vtržen, i uzřel svatý Anthonius vešken svět pln osidl polečených, zavolav velmi, vece: Ó, kto jest to, jenž z těchto osidl vynde a neuviezne! A inhed jemu hlas z nebes odpovědě a řka: Jediná pokora projde. Jednú také otázal diábel svatého Anthonia a řka: Proč mne nenávidie mnišie a zlořečie mě křesťané? Jemužto otec svatý odpověděl a řka: Právě na tom činie, neb od tebe také mnohé překážky trpie. K tomu diábel vece: Já jim již mohu málo překážeti, neb již na vše strany mocně kraluje Kristus. A když jednú také jeden střelec svatého Anthonia uzřev, an s svými mníšky vesel sedí, poče jeho zpravovati a řka: Tento kmet jsa duchovný kratochvíle hledá. Kteréhožto střelce svatý Anthonius k sobě zavolav, kázal jemu lučiště kluk naloživše dlúho táhnúti, až střelec vece: Mohl bych tak dlúho táhnúti, že by se zlomilo. Takež vece svatý Anthonius: Synáčku milý, tak máme bohu slúžiti, že také pro tělesnú křehkost musíme obleviti.
Vévoda jeden z Ejipta, křesťan, ale bludný, jménem Balachinus, když tak svaté cierkve nenávidieše, že panny i mnichy čistov niti svlačiec bíti přikazoval, poslal jemu list svatý Anthonius a takto píše: Viz a znamenaj, že již na tě boží hněv jde. A protož přestaň nenáviděti křesťanóv, ať tebe boží hněv neděsí, neb to vidím, žeť blízkým zatracením hrozí. Ten list nestrašlivý vévoda přečet, jal se posmievati a plinuv naň, na zemi povrhl a toho, jenž list přinesl, nabiti se
