prolévajte. A když tu řeč svatý Sebastián k těma svatýma bratřencoma mluvieše, tehda jedna paní jménem Zoe, hospodyně Nikostratova, v jehožto domu ta dva svatá věziešta, a ta bieše němá, před svatým Šebestiánem padši, poče ruce spínati, znamenie dávajíc, aby se nad ní svatý Sebestián smiloval. Tehdy svatý Sebestián vece: Jsem li já sluha buoží a jest li to vše pravda, co jest tato žena z mých úst slyševši uvěřila, rač otevřieti jejie usta ten, ješto jest svatému Zachaři, svému proroku, usta otevřev řeč navrátil. A jakžto svatý Šebestián vece, tak ta žena zavolala řkúc: Požehnánie promluvenie tvých úst a blažení sú všickni, ješto tomu, cožs ty řekl, věřie. Nebť sem já anjela viděla, an před tebú kněhy otevřené drží, na nichžto vše, cožs ty mluvil, bylo psáno. To její muž Nikostrat uslyšav, před nohami svatého Šebestiána padl, jeho prose, aby jemu ráčil vinu odpustiti, a inhed ta svatá dva, Marcelliana a Marka, z vězenie zprostil, vele jim volně pryč jíti. Ale ona nechtěla, nechtiec svatých mučedlníkóv koruny ztratiti. A takú milost svatého Šebestiána řeči bóh bieše dal, že netolik tú dvú svatú ku pokornému trpění potvrdil, ale otce i mateř s mnohými jinými ženami na křesťanskú vieru obrátil a ty všecky bohobojný kněz jménem Polikarpus pokřtil.
Zatiem starosta ciesařóv, jenž tehdy v Římě vladařstvie měl, neduživú nemoc pracně trpieše. A když svatého Sebestiána a kněze Polikarpa, abyšta jeho uzdravila, poprosil, tak svatý Sebestián k němu vece: Daj mi povolenie, ať všecky modly pohanské po
