Brikcius zaklínati a řka: Děťátko, zaklínám tě mocí syna božieho Jezukrista, pověz tuto, jsem li já tvój otec. K tomu dietě odpovědě řka: Nejsi mój otec. To lidé uslyševše, počechu na svatého Brikcie volati a řkúce: Chcme tomu, aby nám pověděl, kto jest jeho otec! K tomu svatý Brikcius vece: To ke mně neslušie, učinil sem, co jest na mě slušalo. Tehda vešken lid pokřiče a řkúc: Totos diáblovú mocí, že dietě promluvilo, učinil. Ale proto již naším viece biskupem nebudeš! Tehda svatý Brikcius své neviny na větčie očištěnie, v svú čepici horúcieho uhlé nasypav, k hrobu svatého Martina došed, to uhlé prosuv vece: Jakož toto uhlé mé čepici nic nevadilo, takež v tom, v němžto mě viníte, před bohem nejsem vinen. Na to vešken lid nic nepotbav, mnohé jemu hanby a přiekořizny učinivše, z biskupstvie jeho vyhnali. A tak se jest naplnilo, co jemu byl svatý Martin předpověděl.
A když tomu jinak svatý Brikcius učiniti nemohl, vzdvihl se odtad, k dvoru papežovu do Říma šel. A tu sedm let bydlil. A což byl někda protivenstvie svatému Martinu učinil, toho se tu bydle nábožně pokál. Zatiem všecka obec jednoho, jemužto Justinianus řiekali, miesto svatého Brikcie biskupem učinivše, do Říma jeho poslali, aby svatému Brikciovi toho biskupstvie bránil. A když ten Justinianus na tu cestu se pozdvihl, přišed do jednoho města, jemužto Vercellis dějí, skončal a miesto něho opět jiný, jemužto Armenus řiekali, biskupem učiněn. A ten čas svatý Brikcius s mocí s papežovú na své biskupstvie navrácen. A když z Říma vyšel svatý Brikcius, šest mil ušed, noclehoval, té noci jeho náměstek Armenus umřel. To svatý Brikcius zjevením božím
