Svatý Brikcius byl sluha a jáhen svatého Martina, jenž svatého Martina nenávidieše a mnoho jemu přiekořizny činieše, tak že když jednú jeden chudý svatého Martina hledáše, povědě jemu svatý Brikcius a řka: Hledáš li jeho, znamenajž dobře, kterýžť chodí jako pomámený a vždy v nebe hledí, tenť jest. Tehda chudý svatého Martina nalezl a, což na něm poprosil, to jemu bylo dáno. A potom svatý Martin pozvav k sobě svatého Brikcie, promluvi k němu a řka: I zdali se já tobě vidím bez smysla a pomámený? To svatý Brikcius uslyšav, velmi se zahanbiv zapřel. Jemužto svatý Martin vece: A zdali toho nevieš, že sem já to v svojí uší slyšal, kdyžs ty to mluvil? Proto zajisté pravím tobě, žeť sem to na hospodinu obdržal, že po mém skončení na mé miesto vstúpíš a tuto biskupem budeš. Ale v tom biskupství mnohé tě protivenství nadejde a mnoho strastí trpěti budeš. To svatý Brikcius uslyšav, poče se jemu súkromě posmievati a řka: Však sem dobře řekl, že chodí bez smysla pomámený.
Potom po některých časiech když svatý Martin umřel, svatý Brikcius miesto něho biskupem učiněn i dal se na veliké náboženstvie. A když třidceti let biskupem byl, jedna pradlí, ješto na jeho dvór rúcho prala, počemši i měla dietě. To všecka obec uslyševši, kamenie v záhubie nabravše, před jeho vrata přiběhli a řkúce: Dostiť smy pro dobrotu svatého Martina tvú nečistotu do sie doby trpěli, ale již toho nebude, již tu nečistú ruku, jako smy dřieve činili, celovati nebudem. Tehda svatý Brikcius poče toho jako ten, ješto o tom nic nevěděl, omlúvati a takto k nim řéci: Abyšte tomu, žeť sem nevinen, uvěřili, kažte sem dietě přinésti, kteréžto dietě jedno třidceti dní vstáři bieše, poče je svatý
