duch mój na prosto šel k bohu. A když to vece, uzřel, ano diábel stojí. K němužto svatý Martin vece: I co tu stojíš, škaredý satane! Nic na mně svého zisku nemáš ani nalezneš, ale luono Abrahamovo, totiž nebeské královstvie mě přijme. To řek svatý Martin, pustil duši.
Tehda v tu hodinu inhed jeho tvář se zastkvěla jako již nebesky oslavena a hlasové anjelští nad ním zpievajíc, uslyšáni sú. A v túž hodinu, v nižto svatý Martin skončal, když svatý Severinus, kolínský biskup, podlé svého svatého obyčeje na neděli po jitřní po svatých chodě, se klanieše, uslyšal, ano andělé pod nebesa se vznášejíc, sladce zpievají. Tehda povolav k sobě svého alcipřesta, otázal jeho, slyšal li by co. A když jemu alcipřest vece, že nic neslyší, ponuce jemu svatý Severinus, aby snažně naposlúchal, zdali by co uslyšal. Tehda ten alcipřest vzdvihl se na nohy, holí se podepřev, ucho nakládaje, poče snažně poslúchati. V tu dobu jakž zaň svatý Severinus bohu se pomodlil, tak inhed alcipřest poče řéci: Již slyším jedny sladké hlasy anjelské v nebesiech zpievajíce. Tehda k němu inhed svatý Severinus vece: Věz to, že kněz mój, svatý otec Martin, večas skončal jest. Aj toť, jeho andělé zpievajíc slavně nesú do nebes. A byli sú i diáblové při jeho skončení, chtiec na něm nětco své doby nalézti, ale že sú nic nenalezli, s velikú hanbú od něho pryč zašli. Tu hodinu alcipřest znamenav, po některých dnech poznal, že v tu hodinu svatý Martin skončal.
Toho také dne svatý Ambrož, mediolánský biskup, mši slúže velikú, usnul. Tehda ten, ješto měl epištolu čísti, dlúho čakav, k svatému Ambrožovi s jinými přistúpiv, jeho ubudili a řkúc: Jižť jest čas, otče svatý, dlúho tebe vešken lid čaká, kaž epištolu čísti. K nimžto svatý Ambrož vece: Nebuď vám protivno,
