na franskú zemi táhli, tehda Julianus ciesař, chtě proti nim táhnúti, kázal mezi rytieřstvo veliké penieze rozdati. Ale svatý Martin nechtě se již viec s světem obchoditi, těch peněz nevzem, k ciesařovi pověděl a řka: Sluha jsem Jezukristóv. Již mně neslušie bojovati. Z toho se ciesař rozhněvav vece: Nečiníš toho pro bohobojenstvie, ale strachy, boje se pobitie, službu vzdáváš. K němužto svatý Martin s jasnú myslí vece: Když to ne mé vieře, ale neudatenství přikládáš, to zajtra, dá li bóh, ukáži, že beze všeho oděnie s prvními na špici stanu. A tu ani helmem ani štítem se zastru, ale znamením svatého kříže. Tehda kázal ciesař jeho střieci, aby toho nazajtřie dostál, k němužto se byl zamluvil. A zatiem druhý den od nepřátel ciesařovi vzkázáno, že se jemu ve všem poddávají. A to se jest mohlo dobře státi pro zaslúženie svatého Martina, bez lidského krve prolitie ten mír stal se jest.
Od toho času všicku službu vzdav, k svatému Hilarovi, ku pitavskému biskupu, šel. A tu na prvé svěcenie svěcen. A potom od hospodina zjevenie měl, aby svých přátel, ješto ještě pohanské viery biechu, navštievil. Tehda na tu cestu se připraviv, předpověděl, že má na té cestě mnoho protivenstvie trpěti. A tak se jest přihodilo, když do vlaských skal přišel, lotři naň vystúpili a zvláště jeden vzveda sekyru, chtieše jemu hlavu rozvrátiti. Tehda svatý Martin pravú ruku pozdvih, ránu vzdržal. V tu hodinu opak jemu ruce svázavše, jednomu z lotróv jeho střieci poručili. A když jeho ten padúch otázal, užasl by se jest byl, svatý Martin odpověděl: Nikda sem tak bezpečen nebyl, neb viem, že v člověčiem pokušení hospodin, když ráčí, najspieše spomóže. To řek svatý Martin, poče tolik tomu padúchu