učinila, snažně se bohu poručivši skončala jest. To se dálo po božiem narození tisíc dvě stě čtyřidcáté třetie léto. A když podlé duchovnieho obyčeje nábožné panny jejie mrtvé tělo omyti chtiechu, naleznú na nahém jejiem životě ukrutné žíni uzlovatý motovúz, jakožto napřed psáno jest: A to jejie tělo, ješto dřieve pro veliké utrpenie bylo bledo a črno, poče na se nebeského oslavenie světlost bráti, ano na to všickni hledí, ana se osvětluje v sněžné bledosti i na líci i na rtiech se črvená jako najkrašší obraz, znamenie mrtvého člověka na sobě nic nemajíc. V tu hodinu to svaté tělo umyvše a jakž slušie krásně na nosidla vzloživše, do kostela vnesli. A tu do třetieho dne nepochovávajíc, okolo nie bděli, děkujíc i chváléc hospodina, že ráčil svú svatú služebnici tak mnohými a velikými divy slaviti. Těch dní jedna duchovnie panna jménem Tuta byla krev púštěla, proněžto jejie ruka zčrnavši otekla; jakž se brzo těla svaté Hedviky dotkla, inhed zdráva byla. Druhá také duchovnie panna jména Marta súchotiny v ustech i v jazyce i v prsech strastně trpieše, a jakž se nábožně pomodlivši, tú vodú, jížto svaté Hedviky tělo omyto, pomazala, tak na tom miestě zdráva byla. A když třetí den jejie svaté tělo chtiechu pochovati, tehda abatyše, dci jejie, kázala rúchu, v niežto ležieše, s jejie svaté hlavy snieti, a jinú ji rúchú zaviti, neb ta rúcha byla jest dřieve svaté Alžběty, jiežto svatá Hedvika tekla jest byla. A protož svatá Hedvika tu rúšici až do skončenie s velikým náboženstvím chovala jest a potom jejie dci abatyše tu rúchu vzemši, mezi jinými svátostmi položila jest. Od jejieho také svatého těla krásná vóně pocházieše a po jejieho svatého