A svatý Jan v Zjevení dí: Jak se jest velmi velebil a v rozkošech byl, tolikéž jemu dajte muk a lkání, aby se věčně bez konce mučili. Ó, jaké jest lidské bláznovství pro rozkoše a zboží neb pro některú zemskú věc a časnú věčné muky těla i duše podstoupiti! Jakož o tom svatý Jan Zlatoustý dí: Pověz mi, ó, člověče, jak dlúhý čas v smilství a v rozkoši ztrávený chceš přirovnati k věčným mukám? Zdá liť se sto let, odejmi k rozkoši, přidajž ještě druhé sto a k tomu desetkrát tolikéž. Jaké to bude přirovnání k oné věčnosti, však všecken čas života našeho, v němž rozkoši užíváme a v smilství živi sme, jakžto sen jedné noci k přirovnání věčnosti zdá se. Protož jest li kto mezi námi, kterýž by proto, aby jedné noci viděl utěšený sen, volil podstúpiti věčné muky, a tak bláznovú směnu učiniti? Co dieme k připraveným sobě mukám, co dieme k tomu, že rozkoši jako stín pominú, ale muky věčné zuostanú? A by pak jednostajný čas byl uložen rozkoši a mukám, zdali by kto nebyl bláznový a nemúdrý člověk, aby sobě volil za den rozkoši druhý den býti v mukách? Poněvadž muka jediné hodiny i každé trápení těla činí v zapomenutí všecken čas v rozkoši ztrávený. Ó, věčná, bez konce trvající duše i těla tak veliká pomsta! Ó, smrti věčné nevýmluvná múka! Co o tobě pověděti mám, nevím, neb slovy nemůžeš vymluvena býti ani rozumem dosažena ani srdcem obsažena. Neb položme, aby byl jeden kámen píštitý tak veliký, co by se mezi nebem a zemí některak jediné směstknati mohl,