a přikryly mne temnosti. Neb kto by se nebál, kto by se nehrozil, kto úzkostí srdce ovšem by nezhynul, ktož by ten kámen v mysli své rozjímal a věčné muky hřiešníkuo v své paměti měl! Protož položiž ten kámen za znamenie na srdci svém, k velikémuť zajisté užitku bude, neb jestliže milost boží netreskce tebe a od hřiechu neodtrhuje, aby aspoň toto zrcadlo neskonalé múky věčné skrotilo tě někdy od hřiechuo. Čte se o jednom člověku, kterýž byl v Marsilí, na žerty a marnosti světa vydaném, že počal jednoho dne mysliti o věčnosti pekelních muk, řka v srdci svém: Kdyby tobě bylo připraveno ležeti na loži měkkém, dobře ustlaném, však by nikoli nemohl toho snésti, aby na tom rozkošném luoži mohl věčně ležeti, kterakž tehdy budeš moci snésti věčné pekelné muky, jestliže se tam dostaneš? I zstrašiv se toho, opustil jest všecky věci a učiněn jest mnich a potom biskupem tolazanským, a byl potom svatého života. Také rozjímanie o těch věcech věčných muk posiluje člověka a uvodí v boj proti ďáblu. Neb kto pomní na to, bude li přemožen, že bude uveden do věčných muk, i nebude statečně bojovati, aby přemožen nebyl! Píše Ejesipus v knihách o bojích židovských, že když jeden hajtman nad vojskem viděl nečíslný zástup proti sobě táhnúti nepřátel a jeho lid posilňoval se pokrmem a vínem, tehdy řekl jim jako kumštem: Obědujtež nyní, ó, muží stateční, neb v pekle budem večeřeti. Ti řeči uslyševše, vzali na se zmužilost, a aby se té večeře uvarovali, statečně sú bojovali a slavně svítězili