svítězili nad nepřátely. Ještě rozjímanie o těch věcech člověka od veselí a od utěšení tohoto světa odtrhuje. Duovod toho na dietěti, když je máti chce ostaviti, tehdy k prsóm svým, ješto dítěti utěšené sú, přiloží něco hořkého neb bodlavého, a skrze to bývá dítě odehnáno od sladkosti mléka. Učiniž ty též, ó, člověče, a přilož hořkost muk pekelních k utěšenie a veselí tohoto světa, zdá mi se bez pochyby, že tě omrzí. Neb Job dí: Zdali kto bude moci okusiti toho, což přináší smrt nájhořčejší? A Prosper v svých knihách dí, že v tomto životě rozkoše sladké sú a zámutkové hořcí. Ale kto jest tak nemúdrý, aby se nenapil rád nápoje zamúcenie pro vyvarování ohně věčného pekla, aneb kto nepotupí sladkosti tohoto světa, žádaje dobrých věcí věčného života? Čte se také v životě svatého Jana evanjelisty, že někteří lidé bohatí k jeho kázaní zboží opustili, potom vidúce sluhy své v slávě světa, pykali a želeli toho, že sú zboží své opustili. A poznav to v duchu svatý Jan, metlu v zlato a kamení škřemenné v perly modlitbú svú proměnil jest, a tak jim to vše nahrazdil, co sú byli opustili. Potom jeden mládenec, vzkřiešen sa od svatého Jana, zvěstoval jest těm lidem o té slávě, kterúž sú ztratili a o mukách pekelních, které sú jim připraveny. To uslyševše, zstrašili sou se, a v mysli poraženi súc, všecky věci opustili sú, a k první chudobě a pokání se navrátivše, svět se vší rozkoší padúcí jeho potupili. Také přemyšlování o těch věcech zahání lenost při službě boží. Jakož se čte