[200r]číslo strany rukopisu‚Rozhněvá li se[17]se: ſie na mě, viem, co učiním: postavím stolici[f]stolici] ſtoliczÿ ſtolicy mú nad hvězdy nebeské a budu roven najvyššiemu.‘

I rozhněval se jest pán buoh na mě a kázal mne s mými anděly vyhnati z mé chvály – a pro tě vyhnáni sme na tento svět v zemi. A ihned z toho měli sme žalost a oblúpeni sme z také chvály. A tě v takéj[18]takéj: takeÿ radosti rozkošné vidúce, želeli sme a bolestí obklíčili sme tě i ženu. A kázal tě buoh pro ni vyhnati z ráje rozkoši a z chvály dokonalé, jako i já z mé chvály vyhnán sem.“

To uslyšav Adam od ďábla, křikl s velikým pláčem, řka: „Pane bože mój milý, život mój v rukú tvú jest, prosímť, milostivý pane, kaž, ať ten nepřietel mój vzdálí se ode mne, jenž hledá duši mú zatratiti! A daj mi chválu jeho, kterúž on ztratil!“ A ihned zmizal ďábel, ale Adam trval u pokání[g]pokání] pokanie XL dní stoje u vodě Jordánu.

Tehdy Eva řekla Adamovi: „Živ buď, muoj pane milý, nebo ty ani prvé, ani druhé nepřestúpil si, ale já shřešila[19]shřešila: ſhrzeſſyla sem a svedena sem, nebo sem neostřiehala přikázanie božieho! Rozluč mě [s]text doplněný editorem světlem tohoto života aneb puojdu na západ slunce a budu tam, až i umru!“ Neodpověděl jie Adam slova.

To vidúci Eva, šla do krajin na západ slunce a jala se kvieliti a hořce plakati. I učinila sobě přiebytek, majíci v břiše svém plod. A když se[20]se: ſie přiblížil čas, aby porodila, počala se mútiti v bolestech, i zvola k bohu, řkúci: „Smiluj se nade mnú, pane bože milý, a prosímť, spomoz mi!“ A nebieše uslyšána aniž milosrdenstvie božie bieše při nie. I řekla Eva sama k sobě: „I kto zvěstuje to pánu mému