E[199r]číslo strany rukopisuvě a nalezl ji, ana pláče. I počal také ďábel plakati, jako by jie želel, i řekl k nie ďábel: „Vyjdi, Evo, z řeky a odpočiň sobě a již viece neplač ani se zamucuj a již nepečuj, ani muž tvój Adam! Nebo uslyšal jest pán buoh pláč váš a zámutek a přijal pokánie vaše. A všichni anjelé prosili za vás boha a poslal mě, abych vás vyvedl z vody a dal vám pokrm, který sta prvé v ráji měla, proňžto nynie zámutek jmáte. Protož již, Evo, vystup z vody a přiveduť vás k miestu na připravený pokrm vám!“ To uslyšavši, Eva uvěřila a vyšla z vody. A tělo jejie bieše modro zsinalostí jako tráva zimú. A pro velikú mdlobu padla na zemi, i vzdvihl ji ďábel vzhóru a dovedl ji k Adamovi.

A když ji uzřel Adam, a ďábla s ní, řekl hlasem velikým Adam a řka: „Ó Evo, kterak opět svedena jsi od protivníka našeho ďábla, proňž jsme zbaveni přiebytka rajského a utěšenie duchovnieho!“ To když uslyšela Eva, poznala, že jie ďábel tu radu dal, aby z vody vyšla. Zamútivši se, padla na svú tvář na zemi a bolest jejie vodvojila se[7]se: ſie v zámutek jejie i pláč rozmohl se[8]se: ſie.

I zvolala hlasem, řkúci: „Běda tobě, ďáble! Co se nám protivíš, co chceš na nás mieti, aneb co jest nám do tvé zlosti? Zdali my odjali sme chválu tvú aneb pro nás zbaven si cti tvé? Co se nám protivíš, nešlechetný ďáble, v zámutku našem až na smrt, nemilostivý a závistivý ďáble!“ A zaplakav ďábel, vece k Evě: „Všecka nepřiezen a bolest má od vás jest, nebo pro vás vyhnán sem s[9]s: s své