modl[198v]číslo strany rukopisuva se jemu a zjednáť nám, čím bychom živa byla.“ Tehdy řekla Eva k Adamovi: „Pane milý, pověz mi, které jest pokánie naše a kterak se máva káti, bychva snad práce sobě nepřičinila, jiež bychom nemohla snésti, a tak nebyly by uslyšány prozby[3]prozby: prozby naše. A viece by odvrátil tvář svú od nás pán buoh náš, když bychom co slíbili, a nesplnili. Ty, pane mój milý, kterak mnoho mieníš se[4]se: ſie káti? Neboť sem já tobě přivedla práci i zámutek veliký!“ I řekl Adam Evě: „XL dní naše pokánie v postu bude. Ale ty, Evo, vstaň a jdi do řeky Tigris a vezmi kámen a stuoj na něm u vodě až do hrdla a ničehéhož nemluv! Neb nejsme hodni jmenovati boha, nebo rtové naši nečisti sú učiněni a poskvrněni pro zapověděné dřevo. A stuoj u vodě XL dní, snad smiluje se nad námi milý buoh!“

Tehdy šla Eva, jakož řekl jie Adam. Šel i Adam do řeky jordánské a stál na kamenu u vodě až do hrdla a řekl: „Tobě pravím, vodo Jordáne, želej mne a shromažď všecky ryby, což jich plavá u vodě v tobě, ať mě obstúpie a pláčí[b]pláčí] placžie se mnú spolu, ne sebe plačíce[c]plačíce] placžiecze, ale mne, neboť jsú ony neshřešily[5]neshřešily: neſhrzeſſili, ale já.“

Tehdy ihned všecky ryby i živočichové sešli se a obstúpili Adama i plakali spolu s ním řváním velikým, protože přestúpil přikázanie stvořitele svého a vyvržen z veliké chvály rozkošné. A voda Jordán stála vod té hodiny netekúci, až minulo bez jednoho XL dní.

Tehdy rozhněval se jest šatan aneb ďábel, a proměniv se[6]se: ſie v světlost anjelskú, i šel k řece Tigris k E[199r]číslo strany rukopisuvě