částku jiným poroučejí, které samy maličkých svých nekrmí.

Dále i škodu dětem činí. Pšenice do jiné země vsetá, v žíto neb v voves se obrací. Vinný kmen jinam přenešený, své přirození mění. Bylinka z své země, v které se zrodila, vytržená chřadne a jako umírá. Tak i nemluvňátkům to se škodou bývá, když pokrmem tím, kterému v životě své matky uvyknou, chovány nebývají.

A byť žádného nebezpečenství nebylo z přirození neb povahy chůvy. Ale kde tě to možné, aby s takovou pilností a péčí chovala děťátko cizí ta, která matkou není? Která větší zření má k penězům a mzdě než k dítěti? Hřeší tedy, které dítky své povinnost matky žádající od sebe zamítají, zvlášť jestli jim bez rozdílu chůvy, které se namatou, berou, jako by na tom nic nezáleželo, sou-li dobré, či zlé, stydlivé, či nestydaté, střízlivé, neb ožralé.

IV. Posvěcují se a obětují dítky Bohu i skrze křest svatý, nebo rovně jako někdy dítky židovské osmého dne po narození do církve přijímány byly skrze obřízku. Tak dítky křesťanské do společnosti církve přijímány a Kristu přivštípeny bývají skrze křest. Křest jest ten prostředek, skrze kterýž nás Bůh za své dítky a dědice věčné slávy přijímati ráčí. Křtem pak tím nemá odkládáno býti. Zlá jest to navyklost při lidech u světa vzáctných a bohatých, kteří s dětmi mnoho neděl se chovají a prvé je nekřtí, než až sobě všecky věci k pejše, prachtu, k hodům a žrádlu připraví. Dítky čím se křtí dříveji, to lépeji. Odkladové s svátostmi bezpotřební Bohu se nic nelíbí, sou i nebezpeční. Mojžíš, když s obřízkou při synu svém příliš dlouho prodléval, v poslední nebezpečenství života přišel, nebo anděl Páně na cestě naň se obořil a jej již již zabiti a usmrtiti měl (2. Mojžíš 4).

Nemá také to se díti, aby ženy neb baby křtily, Epiphanius (lib. 3. haresi 79)