v zákoně Starém k mnohým věcem užívali, však ji Pán Kristus a apoštolé jeho k svátostem nepřičinili. Co se pak tkne oleje, nečteme, aby buď Kristus, neb jeho apoštolé jej k křtu přičinili. Olejem v zákoně Starém kněží a králové mazáni byli. Ale k čemu jest stíny zákona Starého plichtiti ke křtu zákona Nového? Co se pak světla tkne, zdaliž Bohu, jako by ve tmě seděl, svíce rozsvěcovati budeme? Zdaliž Bůh světla našeho bude potřebovati, kterýž nám světlo slunečné nejjasnější ráčil stvořiti a na obloze nebeské postaviti. Jest nesmyslnost dárci světla svíce za dar dávati. On ne to hmotné a dýmavé, ale světlo srdce od nás míti chce.

V. Obětují pobožní rodičové Pánu Bohu dítky své i tehdáž, když je při jejich smrti zase Pánu Bohu dobromyslně odevzdávají, vědouce, že milé dítky ty jejich vlastní nebyly, ale že je od Boha, Otce nebeského, na čas příjali. Protož dobře činí, když proti Bohu nereptají, ale s Jobem říkají: Pánbůh dal, Pán Bůh vzal, buď jméno Páně požehnáno. Víme všickni, že smrt naše i dítek naších jménem velmi přijemným, totiž snem se jmenuje. Jakož pak dítek naších, když spí, nepláčeme, ale tomu raději sme, nežli by po ulicích běhaly, tak také jich i mrtvých nemírně nemáme plakati, poněvadž spí a po těžkých prácech a půtkách smrti odpočívají. Nemohou sic rodičové býti jako špalek, pařez neb kámen, aby se pohnouti a dítek poželeti neměli, nebo jsou veliký dar boží dítky šlechetné, poslušné, dobře zvedené, protož když je Bůh usmrcuje a odsud bere, kdo by neplakal? An se lakomec rmoutí, jestli jeden neb dva zlatý stratí, ješto se peníze mohou snázeji nabýti než zdarné dítky. Potom když Bůh rodiče dítek zbavuje, tehdáž je metlou svou tresce. Které pak Bůh tresce, nechce, aby železní a zavilí byli, ale ty metly jeho cítili a jemu se kořili. Protož nehřeší, když dítek pláčí, když jen toliko