dostalo Davidovi v jeho nemoci, Jobovi v jeho hrozných pokušeních, onomu od narození slepému v jeho trápeních (Jan 9). A svatému Pavlu v jeho soužení a příhodě (Skut. 28). Ješto to jest jisté, že Bůh častokrát bezbožným, jako onomu bohatci, štěstí dává, pobožných pak, jako onoho Lazara, v trápeních nechává.

IV. Přepouští Bůh smrt na rodičky pobožné, aby v pobožném Boha vzývání zemrouce, oči jejich neviděly následujících zlých věcí, které Bůh na dům jejich, rodinu neb celou vlast přepustiti míní. Té věci za důvod jest svatá Ráchel, která při porodu umřela, umřela na cestě, když k Betlemu šli, v kterémžto městě Betlemě potom po letech tisíci a sedmi stech Pán Kristus se narodil, umřela pak, aby na se bíd těžších nedočkala, odsud vytržena jest, aby se nedívala na křivdu, kterou synu jejímu Jozefovi bratří jeho ukrutní a nelítostiví učinili, aby neviděla a neslyšela o jeho do jámy uvržení, prodání a zavedení do země cizí, což by ji bylo beze vší pochybnosti k smrti smutnější pomohlo a život její s bolestí krutější do hrobu provodilo. Šťastnější tedy byla nad mnohé jiné, že ji Bůh časně před příchodem těch zlých věcí vytrhnouti a k bezpečnosti vyvolati ráčil. Tak Bůh posavad za časté své vynímá a skrz tu ne časnou smrt jim k dobrému napomáhá, místo života bídného, časného, život věčný a blahoslavený dává, aby bíd nastávajících neviděly a na ně se nedívaly. Které tedy tak umírají, nemají se za nejnešťastnější pokládati, ale naději dobrou o odplatě věčné míti a mysli statečnou v povolání tom, v kterém je Bůh ráčil postaviti, umírati, poněvadž jim smrt a ten krutý smrti nátisk nic jiného není než slavný zisk. O tom pěkně mluví Izajáš v kap. 57: Spravedlivý umírá a žádný neskládá toho v srdci a muží pobožní odcházejí a žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého, vychvácen bývá spravedlivý. Lidé bludní smyslí, když