vyvedly, pilněji se modlily, jim zdraví, štěstí, božího požehnání žádaly, aby vyrostouce nádoby milosrdenství božího býti mohly. Tak se modlil Izák za Jákoba, Jákob za Jozefa a za jiné syny své. Job za rodinu svou. Veliká jest potřeba rodičům za děti se modliti.

Mnozí na nepodařilost dětí svých naříkají a nemyslí, že tím sami vinni sou, když se za ně nemodlí, aby v dobrém prospěch brali, aby s nimi Pán Bůh a jeho svatí andělé přebývali. Nad to pak, aby ty děti své v bázni a kázni Páně vychovali. Vychování jest druhé přirození, jak kdo začne z mládi, tak i táhne k stáři. Při vychování pak opatrovati mají tělo, opatrovati mají duši. Tělu sou povinni pokrmem, oděvem a metlou. Duši cvičením pobožností a mravností. Pobožnost plodí dobré svědomí před Bohem. Mravnost dobrou pověst před lidmi. To kteří činí, povinnost věrných rodičů činí, jakž o tom (Efez. 6) svatý Pavel mluví.

IV. Proč Bůh netoliko těžké a nešťastné porody, ale i smrt i na rodičky a ženy pobožné a svaté přepouštěti ráčí?

To jest věc jistá, pevná, stálá, že Bůh obzvláštně na rodičky počestně zření má, je slyší, sílí, těší, jim přítomen jest a spomáhá. Že pak někdy od té regule odchází, není to znamení jeho nemilosti, ale té věci má Bůh příčiny jisté, ačkoli nám neznámé, před námi skryté, nám nepovědomé, však dobré, svaté a spravedlivé. Jest starý soud a osud boží na lidi vzložený, aby zde mnoho přetrpěli a potom zemřeli. Ten osud boží obzvláštně na ženy jest vzložený, jakž svědčí historie o svaté ženě Rachel, která před tříma tisíci lety umřela. Svědčí to i historia manželky Fineesa, kteráž také ne od hlízy, ne od meče, ne od morní zimnice, ale při porodu umřela. Svědčí to i příkladové žen, které v pohanstvu krom církve byly. Čteme zajisté o Julii, císaře