císaře Julia dceři, Pompeia Velikého, knížete římského, manželce, že ona, když sukni Pompeia, manžela svého, krví skropenou a domu s pole přinesenou uzřela, tak se ulekla mníc, že manžel její aneb zraněn, aneb zabit jest, že souc těhotná plodu zbyla a velikými bolestmi se utrápivši, duší pustila. Ale proč Bůh takové smutné pády a příhody i na počestné matrony přepouštěti ráčí?

I. Příčina té věci jest hřích, moc a jed hřícha, kterýž chce Bůh, abychom znali, jej v nenávisti měli, jej jako hada nejjedovatějšího se varovali, poněvadž na všecky lidi i nemoci nejtěžší i smrt nejbolestnější uvodí. Jakými by pak hříchy bídné ženy té smrti těžké a smutné sobě zasluhovaly, na to se přilíšně vytazovati není potřebí. Byť žádná jiná vina nebyla, však hřích přirozený jest toho soužení dostatečná příčina. Tak zajisté zní ortel boží: Kteréhokoli dne jísti budeš z ovoce zbráněného, smrti umřeš. K tomu tak porušení sme, že ten hřích přirozený každodenními hříchy skutečnými rozmnožujeme, a ženy také, jakž výš řečeno, mnohé své mdloby a vady mají, pro něž je Bůh kárati a je při nich vytrestávati ráčí, a tak když by to tělo hříšné vytrestal, aby nad duší se smiloval. Poněvadž tedy ženy ty uzkosti sobě zasloužily a každodenně zasluhují, pročež tu pokutu ochotně a dobromyslně snášeti a Bohu se poroučeti mají. Nebo kterak a proč by se Boha, kterýž z cela dobrý a spravedlivý jest, na odpor stavěti měly? Proč by raději s Micheašem jako každý člověk hříšný říkati neměly – Ačkoli sedím v temnostech, však svítí mi Hospodin. Hněv (kázeň) Hospodinovu ponesu, nebo sem zhřešila proti němu, až se vždy zasadí o mou při a mne zastane, vyvedeť mne na světlo, a budu viděti spravedlnost jeho (Micheáš 7).

II. Taková smutná dívadla, jakož i o tom výšeji jest dotčeno, lidem Bůh před oči staví, abychom tomu rozuměli všickni, jaké jest to dobrodiní boží, nýbrž jaký jest to zázrak boží, jestli se