[270v]číslo strany rukopisuBuoh tě požehnej[grz]požehnej] požehny.“ A když to vece, tak Gaudencia prozře. Jedné také chudé slepé ženě, na modlidbách poostavši, zrak vrátila, jakožto jie potom její sluha Kateřina rozprávěla.
To se také v jeden čas přihodilo, že když její knieže kázal dva zlá člověky oběsiti. A když sta dlúho visela tak, jakž to každý mněl, byšta byla[gsa]byla] bylla umřela, tehda svatá Hedvika kniežete poprosila, aby jí je[gsb]je] gie odpustil doluov snieti. A jakž sta brzo sňata, tak inhed zdráva vstavše, před svatú Hedviku šedše, její svaté milosti jsta poděkovala. Když také jedné noci dlúho bděvši na modlidbách, kniehy otevřevši, usnula, v tu dobu[gsc]dobu] dubu sviece hořéci na kniehy upadla. A sviečka shořevši kniehám nic neuškodila. Měla jest také sv. Hedvika Ducha svatého, jenž se jí zevoval[gsd]zevoval] zewoal proročsky, co se mělo v budúcích[gse]budúcích] boduczych časiech státi. Tak se[gsf]se] ſie píše o její svaté milosti, že když ještě zmladu ten den na Božie narození[gsg]narození] naroženi za stolem sedieše, pověděno jí, že jedno dřevo třešňové v sadu vzkvetlo. To ona uslyševši, otázala: „U vrchu li ktve, či v nižšiech ratolestech?“ A když jí řekli, že v nižších, k tomu ona inhed řekla: „To je jisté znamenie, že tohoto léta na chudý lid veliký mor bude.“ A tak se jest stalo. To také svému zpovědlníku předpověděla a řkúc: „Nescházej s tohoto hradu lehničského, neb jakž brzo sendeš, tak skóro umřeš. Jiežto on uvěřiv, tři léta dolův nescházel. Potom po třech letech z hradu šel, odtad až do Krožny na hrad přišed, ležel a v uosmý den umřel. To se dálo po Božiem narození tisícého dvústého třidcátého osmého léta. A pochován jest v Třebnici v klášteře. Přede třemi[gsh]třemi] trzmi lety také předpověděla smrt svého syna Jindřicha kniežete, že měl od pohanuov sníti. A tak se jest stalo. Když tři léta minula, Tateři, s velikú mocí do Slezské země přijevše, tak velikú škodu učinili, že sv. Hedvika se dcerú a s nevěstú svú, se paní Annú, na hrad, ješto slove Krožana, musila utéci. A když tu přebýváše, tehda jedné noci, pozvavši k sobě své služebnice, ješto zvláště její věci vědieše, promluvi k ní a řkúc[gsi]řkúc] rzkurz: „Věz to, že jsem svého syna
