[223r]číslo strany rukopisuvětčého než tělesenstvie mé. Protož mi na tom dobře učiníte, když mne nad mým tělem pomstíte.“ To diáblé uslyševše, hanbú pryč[evj]pryč] přycž zašli. Jměl jest také svatý František[evk]František] Fratiſſek tak dlúho srdečným náboženstvím[evl]náboženstvím] nabožeſtwim v horúcie paměti jezvy Jezu Kristovy, protož jednú zevil se jemu Spasitel na kříži. Na něhožto[evm]něhožto] nihožto sv. František tak dlúho srdečným náboženstvím hlédal, až jemu na rukú i na nohú i na boce jezvy se učinily, jako by byl ukřižován. A to sú po jeho skončení mnozí ohledavše, Boha pochválili.
Jměl to také svatý František[evn]František] Fruntiſſek v uobyčeji, že každého kněze ruce pro to, že Božie tělo pěstujeta, u veliké cti jmějieše. Protož často řékáše: „Bych kterého svatého z nebes utkal a podlé toho kteréhožkoli kněze, spieše bych se utekl [k]text doplněný editorem knězi, abych jeho ruce poceloval a svatému bych řekl: ‚Počekej[evo]Počekej] Pocžeky málo, neb tyto ruce duostojné nade všeho světa duostojenstvie svého Spasitele tělo pěstujeta.‘“ A když již svatý František[evp]František] Fratiſſek, Bohu slúže, k svému skončení se přiblížil, pozvav k sobě všech bratří, každému ruce na hlavu vloživ, jim své požehnánie ostaviv, svú duši Bohu poručiv, skončal. A v túž hodinu v Apulské zemi bratrský minister jménem Augustin, duši zbieraje[evq]zbieraje] zbieragie, dlúho ve mdlobě, nic nemluvě, ležel. Ale v ten čas velmi zavolal a řka: „Počkej mne, očíku, večas po tobě pospieši.“ Jehožto[evr]Jehožto] Giehožto když bratřie[evs]bratřie] bratcžie otázachu, co by skrze to mienil, odpověděl jim a řka: „Azda[evt]Azda] Aza nevidíte očíka našeho Františka, an jde do nebes?“ A to řekl, inhed skončal a za svatým Františkem šel.
Potom po těch časiech, když jedna paní nábožná u[evu]u] w svatého Františka[evv]Františka] Fratiſſka roznemohši se skončela, a kněze[evw]kněze] kniezie sebravše, okolo jejého těla zádušní nešpor[evx]nešpor] neſpol pějíchu, v tu hodinu ta paní umrlá, na nosidlách se[evy]se] ſie pozdvihši, jednoho z těch kněží k sobě pozvavši, k němu řekla: „Otčíku, chci se zpoviedati, nebť sem byla umřela, jednoho sem se[evz]se] ſie hřiecha nespovídavši, byla sem do hrozného žaláře odsúzena. Ale když svatý František[ewa]František] Frantiſſk před Bohem se[ewb]se] ſie
