[210r]číslo strany rukopisukřivě nepřísahal, aby mne nikda neostával.“ K tomu Ciprianus odpovědě: „Tě i všicku tvú moc potupuje zamítám a tvých se všech diáblův odpoviedám a znamením spasitedlným svatého kříže[ekt]kříže] krzyžie se tebe odžehnám.“ A jakž to Ciprián vece, tak diábel, velmi se zahanbiv, od něho zplanul a pryč zašel[eku]zašel] žaſſel.
Tehda Ciprián, s velikým skrúšením se odtad vzdvih, šel k biskupu. Jehožto biskup uzřev, za to maje, by proto přišel, aby svými čáry křesťanstvo v blud uvedl, promluvi k němu a řka: „Měj na tom dosti, Cipriáne, jenž mnoho sprostné lidi z[ekv]z] zſ pravé cesty svodíš[ekw]svodíš] zſwodiſs. Ale obce křesťanské přemoci nemůžeš, neb tak jest silná moc Jezu Kristova, že proti ní nižádný svítěziti nemůže.“ K němužto Ciprián vece: „Jist jsem tiem, že jest nepřemožená moc Jezu Kristova[ekx]Kristova] kyſtowa, a tak sem přišel, že tebe proším, aby mě pokřtil[eky]pokřtil] pokrzyl.“ A když svatý křest přijal, tak v svatých činech slavně prospěl, že po toho[ekz]toho] ttoho biskupa smrti biskupem učiněn. A v tom biskupství jsa, svatú Justinu v duchovním stavu nad mnostvím pannami starostú učinil. A tak Bohu slúže, kdež které jaté svaté mučedlníky přezvěděl, jim utěšené listy slal, jich u vieře potvrzuje a jim věčnú otplatu od Boha slibuje.
Těch časův bieše v té vlasti vejvoda, knieže[ela]knieže] Kniežie slovutné[elb]slovutné] ſlowuotne. Ten zvěděv divnú pomluvu o svatém Cipriánovi a o svaté Justině, kázal je[elc]je] gie před se[eld]se] czſe přivésti. A tu jich otázal, chtie li se jeho bohóm modliti. K tomu ona odpověděšta: „Učiň z nás, cožť tobě libo, od křesťanské viery nikterakž neodstúpíme.“ To vejvoda uslyšev, kázal, velikú pánev vosku a smoly a rozličného tuku připraviec, svatého Cipriána a svatú Justinu v tu pánev vsaditi a velikej oheň učiníc, je pražiti. A když jim ta horkost nic neuškodila, přistúpiv jeden kněz pohanský, přimluviv se a řka: „Nechať já před pánví postojím a uzříš[ele]uzříš] vrzieš, vévodo, večas[elf]večas] wecžaſs, žeť jich moc přemohu.“ A když se[elg]se] ſie