Ale jakož praví to staré Písmo, že to dřevo nikdiež se nepřihodilo, ale vždy neb přieliš dlúho, neb přieliš krátko bylo. Proněžto dělníci se rozhněvavše jeden překlad z něho přes vodu učinili, aby přes ně lidé chodili. Potom, když královna Sába na králuov Šalomúna dvór přijela, to dřevo uzřevši, jakž to píše knieha Školastika, královi Šalomúnovi vzkázala a řkúc: „Věz to, že na tomto dřevě jeden má ukřižován býti, pro jehožto smrt židovské královstvie bude zatraceno.“ To král Šalomún uslyšav, dřevo to v zemi hluboko pochovati kázal, na kterémžto miestě potom rybník byl učiněn, jehožto rybníka voda, jakž se píše v svatém Čtení, nemocné uzdravováše. A když se umučenie našeho Jezu Krista přiblížilo, to dřevo na vodu vzplynulo a židé, je uzřevše, kříž svatý z něho učinili. A tak jest psáno, že to dřevo dvě stě let v zemi leželo, ale svatá Elena, césařova Konstantinova mátě, nalezla.
A za těch časuov bylo se sebralo rozličných cizozemcuov mnozstvie, jižto vojensky se pozdvihše, přez Dunaj se přebrati zamyslili, chtiec všecky země pod svú moc podmaniti. V kteréžto vojště za starostu Maxencius byl, a jakž praví knieha Školastika, když ten Maxencius najprvé na césařské vlasti táhl, tehda Konstantinus césař, silně se sebrav, k tomu městu, ješto Malbinum slove, chtě s ním bojovati, táhl. A v tom velikém myšlení, vzhuoru vzezřev, nebeské pomoci poprosil. A když usnul, uzřel u vidění v nebesiech znamenie svatého kříže, ano se v plamenné kráse stkví, a podlé toho andělé stojiec, jenž k césařovi promluviechu a řkúc: „Konstantine, skrze toto znamenie svítězíš!“ Tehda Konstantinus césař, velmi se obradovav, znamenie svatého kříže na svém čele učiniv, na své korúhvi i na všech praporciech svých rytieřuov i na všem odění kříže zdělati kázal a v své
