Hospodin mezi nimi hrozné zázraky. Najprvé ukázala se jedna přesvětlá hvězda, velmi k meči podobná, přes celé léto jako plamen hořiec. Na jedny také židovské hody o puol noci tak dlúho blýskota stála, že jsú všickni, by den byl, mněli. Několik také dní, když slunce za horu zašlo, viděni vozové a mnozstvie voděncuov v uoblaciech se obnášejíc. A potom čtvrté léto před jeruzalémským obležením jeden člověk, Ananiášuov syn, toho dne na židovské letnice poče nemotorným hlasem volati, jako by se z smysla ztrhl, a řka: „Hlas na vzchod slunce a hlas na západ slunce, hlas na kříž světa, hlas na nevěsty i ženichy, hlas na všechny lidi.“ To židé uslyševše, jeho se nabili. A čím jej viece bili, an tiem viece volal a řka: „Běda, běda Jeruzalémskému městu!“ Proněžto před súdci jej přivedše, kázali jeho tělo až do kostí dráti, ale pro to on ani se modlil, ani plakal, ale vždy volal hrozným hrdlem: „Běda, běda, běda Jeruzalémskému městu!“ Proto se židé, ty tak veliké zázraky viděvše, nepolepšili ani pokáli. Po těch čtyřidceti letech přepustil Hospodin, že Titus a Vespezianus, Jeruzalém oblehše, to všecko město obořili.
O tom se tak píše, že Vespezianus ten den na židovskú Velikú noc, jehožto dne ze všeho kraje lidé do chrámu se byli sešli, mocně město oblehl, tak že kterýž byli na hody přišli, v městě zavřeni byli. A když tak vojensky ležiechu, tehda z Říma poselstvie přišlo, že Vespezianus ciesařem volen, a tak že se inhed pozdvih, svého syna Tita u vojště miesto sebe ostaviv, do Říma jel. A když tu Titus dvě létě vojensky ležal, taký hlad v Jeruzalémě byl, že otcové a matery svým synóm a dcerám a synové otcóm a materám a mužové svým ženám netolik rukama, ale zuby kúsajíc krmi odjímáchu. A podobní mladečkové, někda velmi silní, mdlobú po uliciech a povíjejíce se hladem a na zemi padáchu.
