Zatiem když hladem lidé tak neskrovně nuziechu, často se to přiházelo, ale že druh druha chtě pohřésti, sám na něm padna umřel. A tak pro veliké mnozstvie mrtvých těl, smradu nemohúc trpěti, musili přes zed mrtvá těla do přiekopa metati. Tehda v jednu hodinu ohledav Titus, ano vešken přiekop umřelých nametán a od těch těl vše povětřie smradu plno, svoji ruce k nebi [s]text doplněný editorem slzami vzved a řka: „Ty, milý Hospodine, vieš, že já tiemto nejsem vinen.“ A tak již hlad v městě ku posledku byl, že jiného nemajíc, svú vlastní obuv a leckaké usně a řemenie vařiece jedli. A to jest ze všeho najhroznějšie bylo, jakž to se píše v jedněch starých kniehách, jménem v Školastice, že byla v Jeruzalémě jedna urozená a bohatá paní, na jejížto duom když jedni mladečkové, hladem připuzeni, uradivše se přišli a vše, což bylo k snědku, nic jie neostavivše, pobrali. Tehda ona, nebožka žalostná, držiec na svú rukú své vlastnie jediné děťátko, jemu v oči vezřevši a srdečně zaplakavši, promluvila k němu a řkúc: „É, mé přemilé děťátko, kterak já tě v této núzi schovati mohu, proněž mi, jediné narozeníčko, musíš býti své mateře krmě a v dlúhá léta v budúcích časiech hrozná pověst.“ A to řekši, své děťátko zabila a polovici jeho uvařivši, druhú polovici schovala. Tehda v tu hodinu městské stráže, vařené maso počivše, do toho domu vběhli, k té smutné ženě řkúce: „Náhle pověz nám, kde mašo vaříš, nebo inhed zabita budeš!“ Tehda ona nebožka, hrnec odkryvši, k nim vece: „Aj toť, sem vám dobrú částku zchovala.“ A když oni dietě zazřeli vařeného, hrozná je hróza obešla, tak že mluviti nemožéchu. Ale ona k nim vece: „Jezte, méť jest dietě, nebo já, jakž sem je koli urodila, prvé nežli vy jeho sem pojedla. Nebuďte měkčejší než žena, ani vám to ohavnějie buď než mně, jeho vlastnie mateři. Pakli nechcete, ale já je sama sniem, neb sem dřieve jeho druhú polovici snědla.“ To oni uslyševše, třesúce se velikú hrózú, pryč běželi.
A potom Titus, Jeruzaléma
