aby se pohanským modlám modlili, pozvati kázal. A kteříž by se modliti nechtěli, aby je inhed zahubili. V tu dobu svatá Kateřina, osmnádcte let vstáři jsúci, uslyševši, ano před modlami rozličně pohani ryčí a rozličný dobytek řeve a někteří stojíc na čest modlám zpievají, poslavši svého posla, ztázati kázala, co by se tam dálo, proč by tu lidé ryčeli. A když se posel zase vrátiv, jí všecko pověděl. Tehda svatá Kateřina, pojemši [s]text doplněný editorem sebú z své čeledi několiko jiných, svatým křížem se požehnavši, z dobrú myslí tam přišedši, uzřela, ano mnoho křesťanuov před pohanské modly bezděky vedú. Proněžto sobě na srdci velmi zateskši a nad těmi křesťany se slitovavši, jasně bez strachu před ciesaře předstúpivši, k němu vece: „Důstojno by bylo tvému povýšenému stavu pokornú poklonu učiniti, by svého stvořitele znal a od těchto bludných bohuov svú mysl odvrátil.“ To řekši svatá Kateřina, poče se s ciesařem o rozličné Písma nesnadnosti vysoce pohadovati a zvláště takto řkúci: „Tobě, ciesaři, jako múdrému, pověděti sem zamyslila, že jsi sebral toto mnozstvie, aby těmto nestatečným bohóm modliti se kázal. I divíš se tomuto svému chrámu, ješto sú řemeslníci rukama učinili, a divíš se chrámové okrase, ješto jako prach před větrem prší, v němžto najposléz nic nebude. Ale div se radějí tomu, kterak jsú ve všem v moři divné tváře, a div se tomu, kterak jest všemohúcí Buoh sluncem a mesiecem i mnozstvím hvězd nebesa okrásil. A ty od počátka světa, nikda neustanúc, v svém okrslku běžie. A když to na své mysli převržeš, toho duojdeš, tvoji li jsú bohové mocnější, čili ten Buoh, kterýžto jest stvořil všechen svět.“ A to řekši, poče jemu svatá Kateřina o narození Syna Božieho tak z vysokého písma mluviti, takž ciesař k ničemuž jí neuměl odpověděti, ale sám v sobě pomysliv, k nie vece: „Ponechej nyní málo, ponechej, ať svú obět bohóm dokonaji, a potom tobě odpovědění dám.“ To