Kornelius s mnozstvím lidí, na morském břehu stojiec, Bohu se modléc, prosiechu, aby jim ráčil tělo svatého Klimenta zeviti. V tu hodinu moře za tři míle se rozstúpilo, takž všickni lidé tam po suchu všedše, nalezli jeden chrám mramorový, Bohem divně způsobený. A tu všedše, nalezli tělo svatého Klimenta v krásné skříni a podlé něho kotvu, s nížto uvržen byl, ležéce. A bylo jeho učedlníkóm Bohem zeveno, aby tělem svatým odtad nehýbali. A tak mnoho let ten div znamenitý na každé léto Buoh skrze svú svatú moc a milost činieše, že ten den jeho svatého skončenie počna, až do sedmého dne za tři míle moře se rozstúpieše a všickni pútníci, po suchu vejdúc, svatému se Klimentu pomodléc, velikú útěchu v duši přijímáchu.
To se mezi jinými svatými divy o svatém Klimentu píše, že když jednú jedna žena [s]text doplněný editorem svým dítětem den sedmý rozstúpenie morského k robu svatého Klimenta přišla a tu nábožně klekši, svatému Klimentu se i své děťátko poručila. A když jí zatiem děťátko usnulo, poče moře, zase plova, řváti. Tehda ta žena u veliké úžesti s jinými lidmi, i dietěte zapomenuvši, [utekla]text doplněný editorem[211]doplněno podle Pasionálu kališnického, žalostivým křikem volajíc, srdečně plakáše. A zatiem po břehu běhajíc, zda by jie moře asa mrtvé dietě na břeh vyvrhlo, plačíc hledáše. A když dlúho hledavši, po dietěti se rozpačila, domuov se vrátivši, to všecko léto s truchlostí vedla. A potom po roce, když se moře rozstúpilo, před jinými lidmi prvnie k robu svatého Klimenta se utekla s tú nadějí, zda by kteraké znamenie svého dietěte nalezla. A tu najprvé poklekši, sv. se Klimentu pomodlivši, brzo zezřevši uzře, ano jejie děťátko na témž miestě, jakž byla je ostavila, naleze, ano leže spí. Tehda ona mnieci, by mrtvo ležalo, blíže přistúpivši, chtiec je vzdvihnúti, ano spí nalezši, jeho ubudila a s velikú radostí přitúlejíc, jeho otázala a řkúc: „Muoj přenajmilejší synáčku, kde s tento celý rok byl?“ K tomu jí děťátko odpovědě: „Matko milá, já nic nevědě, rok li jest byl, ale
