neprospěli, ale mocnú Ducha svatého milostí i sami k duchovniemu stavu namluveni. Jediný bratr jeho, rytieř mysli plaché, jemužto Gierardus diechu, ten vždy nastrojieše a řka: „Bratře milý, na tom hyzdíš, že nás od našeho urozeného stavu vedeš.“ K němužto svatý Bernart vece jako Duchem svatým zazžený a [v]text doplněný editorem přirození bratrské milosti, sáhna rukú bratru k boku, propovědě a řka: „Brachu milý, že tomu, což já tobě radím, tepruv zrozumieš tehdy, když vskuoře tento bok tvuoj kopím zaklán bude. Tehda, jemužto nynie odmlúváš, k tomu se stavu sám potiehneš.“ A tak, jakž to svatý Bernart proročským duchem propovědil, po malých dnech ten pan Gerard, bratr svatého Bernarta, od nepřátel jat byl a v tom jímaní bok jemu byl proklán a s tiem pod stráži v uokovách stráží zavřín. K němužto svatý Bernart přišel a s ním mluviti nepřipuštěn, poče k němu svatý Bernart zdaleka mluviti a řka: „Jakž to, cožť se jest přihodilo, tobě sem předpověděl, takež, bratře milý Jerarde, věz to, že vskůře máme jíti a v duchovní stav vstúpiti.“ Tehda té noci okovy s jeho noh spadly, žalářové dveře se otevřely a ten vězeň, rytieř Gierardus, z žaláře volně vyšed, svému bratru, svatému Bernardu, povědě a řka: „Vešken sem se po tvé radě obrátil, chci v duchovní stav inhed vníti.“ A tak se spolu smluvivše, svatý Bernart, jsa dvamezdcietma let stár, v duchovní stav se třimezcietma svatými tovařiši všel. A to se jest dálo po narození Syna Božieho tisícého stého a dvanáctého léta.
A když svatý Bernart z domu svého otce [s]text doplněný editorem svejmi vlastnímu bratřími pryč jdieše, tehda najstarší bratr, jemužto bylo jmě Gvido, uzřev najmlašieho svého bratra, jemužto Ginardus říkali, an na ulici z dětmi jhrá, přivinuv jeho k sobě, promluvi k němu a řka: „Bratře muoj milý Ginarde, ostaň z Bohem, na tě se jest došlo, aby dědicem na všem zboží našem ostal.“ Jemužto robenec
