k sobě do nebes vzal.“ Opět k témuž praví svatý Augustin: „Znamenaj, každý, Syna Božého dobrotu, kterak se jest milosrdně měl k své matce milé, když jej v svém svatém životě nosivši i porodila, přes přirozený běh ji zbavil bolesti a se nezbavil plakánie. Ona rodieci radovala se, jakž to svatá cierkev zpievá: ‚Když jsi rodila, tehda s se radovala, a on se porodiv plakal.‘“ Podlé múdrého Šalomúna pověděnie v Kniehách múdrosti: „První hlas podobný k lidskému vypustil jsem pláč. A když jí jest to odpustil, aby jí na porození nebolelo, kterak to muož býti, by jejie svaté tělo červóm bylo jiesti dáno.“ Ještě k témuž praví svatý Augustin: „Věrnému synu slušie, aby na všech miestech po vše časy na svú milú matku pomněl v ščestí i v neščestí, když se jemu zle neb dobře vede. Proto znamenej, každý člověk, že syn Boží, trudně na kříži pně v svém tělesenství, přehrozné muky trpě, avšak v té mdlobě svoje oči vzved, milostivě na svú matku zezřev, pečlivým činem k jejímu utěšení svatému Janu ji poručil. A když jest tak Syn Boží, jsa v hrozném trudě, o nie takú péči měl, kterak to muož býti, by, jsa v nebesiech v svého Bozstvie chvále, své milé matky tělesenstvie nepotbal.“ Opět k témuž praví svatý Augustin: „Byle sta dvě poklínanie Bohem na svět v počátce světa puštěné. Jedno poklínanie bylo řečeno ženám: ‚V bolesti budeš děti mívati, totiž ty i tvé praděti.‘ Druhé poklínanie bylo všem řečeno: ‚Prach si a v prach se obrátíš.‘ A když jest Syn Boží matku svú od prvnieho poklínanie zprostil, nemohu se domysliti, proč by ji druhého poklínanie nezbavil, totiž proč by byl jejímu svatému tělu v zemi hníti dal.“ Protož svatý Augustin s jinými svatými mistry osvieceným rozumem v jistosti zavierá, že jest Matka Božie i s tělem i z duší do nebes vnesena s velikú ctí a radostí a s velikým veselím ze všeho nebeského královstvie. O tom píše svatý Gierardus, Boží mučedlník, u vykládaní Čtení svatých, takto řka: „Raduj se dnešní den, všechen