a tu najprvní ze všech vieru křesťanskú kázal, protož se mnohý lid na vieru obrátiv, kostel Bohu na čest učinili. To uslyšav Cornelius, starosta Neruov ciesařuov, jenž tehda nad tiem městem vládnieše, ciesařovi žaluje vzkázal. To Nero uslyšav, inhed sto rytieřuov, aby jeho jeli, poslal. Ti do Triři přijevše, v jeho modlitebném pokojíku jeho nalezše, svázali mu ruce a řkúce: „Veliký Nero tě zóve k sobě.“ K němužto Nazarius vece: „Nepoctivý král nepoctivé rytieřstvo jmá, proč ste inhed, přijevše ke mně, poctivě neřekli: ‚Nero tě k sobě zóve.‘ A já bych inhed byl přišel.“ Tehda odtad tak svázána pryč k ciesařovi vedechu tepúc, Celsa pacholíka, an pláče, veléc jemu spieše za ním běžeti. A když je Nero uzřel, kázal je v žalář vsaditi, až by vymyslil, kterém by je mučením umořil.
V ty časy Nero césař své lovce lovit zvěři poslal, netáhli počíti loviti, až se veliká moc zvěři vyrazivši, v jeden sad Neróv vběhše, mnoho lidí ranila i zbila a sám Nero odtad s úrazem nohy na svú sien utekl. Pro tenž úraz mnoho dní ležal, až se v jednu hodinu na tyto dva svatá rozpomenuv, jal se mysliti a řka: „Najspieš mi se to přihodilo, že se na mě moji bohové hněvají proto, že sem tyto vězně tak dlúho vězil.“ Protož inhed kázaním ciesařovým svatého Nazaria a toho pacholíka Celsa rozličně trýzniechu, před ciesařem postavichu. A když Nero uzře, ano se jich tváři jako slunce stkvějí, mnieše, by to jich čáry bylo, protož inhed vece: „Zbavte se svých čáruov a našim se bohóm modlte.“ Tehda inhed svatého Nazaria do chrámu k modlám vedli. Tu poklek, Hospodina poprosil, aby se ty modly zpadaly. Netáhl se pomodliti, až se všecky zlámachu. To uslyšev Nero, kázal je v moře vrci: „Střežtež dobře, budú liť chtieti utéci, jmúce je spalte a popel po moři rospěte.“ V tu dobu Nazarius a ten pacholík Celsus na bárku vsazeni a tu na vysoké moře pluvše, z bárky je vyvrhli. A inhed se v tu dobu veliká búře na moři vztrhla. A když se
