Paškazius poče pobiezeti, aby modlám pohanským obět vzdala. Otpovědě jemu svatá Lucia a řkúc: „Libá Bohu jest obět navštěvovati chudých a jim v potřebu pomáhati. A již když nemám jiného nic jemu ofěrovati, sama se jemu vdávaji, mému Spasiteli Jezu Kristu.“ K ní Paškazius vece: „Dědictvie jsi své s neřádnými lidmi ztrávila, a protož jako zlá mluvíš.“ Jemužto sv. Lucia vece: „Já jsem své dědictvie bezpečně schovala a o šeředství nic nevědě.“ Jiežto když Paškazius mnohú trýzní hroziti poče, sv. Lucia jemu vece: „Aj toť, tělo mé k všelikému utrpení jest hotovo, co se meškáš, počni, synu diáblový. A to, co s zamyslil, nade mnú konaj.“ V tu dobu Paškazius se velmi rozhněvav, kázal ji nepoctivě trýzniti, a když ji odtad pryč táhniechu, tak ji Duch svatý obtiežil, že ji ižádným řemeslem tisíc člověkóv, a potom i voly připřiehše, nikterak s miesta hnúti nemohli. Tehda Paškazius káza okolo nie veliký oheň zanietiti a na ni smolu a olej a pryskyřici vrúcí léti. V tu dobu svatá Lucia vece: „Uprosila sem na Boze prodlenie mého mučenie, abych věřícím lidem strach utrpenie otjala a nevěřiecím vnitř hanbu stydlivú ostavila.“ Ten čas uzřevše lidé přítelé, ano se za to Paškazius súdce velmi mútí, mečem její svaté hrdlo prokláli. Tehdy sv. Lucia, v té bolesti nic řeči neztrativši, promluvi a řkúc: „Zvěstuji vám dnešní den, že se jest mier a pokoj v svaté cierkvi stal i navrátil, neb jest dnes Maximianus umřel a Dioklecián z svého královstva vyhnán. A jakož jest Buoh městu Katanenskému sestru mú Hatu dal za orodovnici, takež mě je dal Hospodin městu Syrakazanskému za obránci.“ A jakž to svatá Lucia domluvi, tak posli římští přišedše Paškazia súdci jeli a jej před ciesaře do Říma vedli, neb bieše před ciesařem naň žalováno, by byl mnoho křivdy a násilé lidem po všie zemi učinil. Proněžto, jakž jej do Říma přivedli, mnoho zlého naň dolíčivše, hlavu