mo[156r]číslo strany rukopisucný bojovník silně stroskota jich mosazné brány a želené závory i vjide do pekla. A kteréž sezna své vězně, ty jest mocně a radostně vyvedl a v ráj věčné radosti uvedl a Šathana ďábla, zlých činóv spasitele, u věčné smrti vazbu jest posadil. A když sě bráše král chvály s tiem slavným zástupem, a onť sě s nimi béře první rodič lidského pokolenie, králi, prorokové i bez čísla mnozí jiní, jenž jsú v zákoně božím myslili ve dne i v noci, a s nimi onen slavný zástup mláďátek. Ten vešken zbor v nevýmluvné radosti duchovně zpieváchu a řkúce: Přišel si, vykupiteli náš. Chvalme Hospodina, nebť jest dobrý, neb jest na věky milosrdenstvie jeho. Rcete nynie: Ty, jenž s’ vykupitelem; jest dobrý, neb na věky milosrdenstvie jeho. Tu jest naplněno slovo proroka Davida, jenž die: Do večera bude přebývati pláč a do jitřnie veselé. Tehdy vstúpiv Syn boží v tělo, jenž bieše leže v hrobě, a navrátiv duši, jenž bieše smrtí otjata, plný Buoh a člověk dokonalý vstal jest mocí božskú z zavřeného hrobu.

V ta doby sšedše se ďáblové a spatřivše, co jest tu spáchal pán Ježíš, nenalezše svých vězňóv a uzřevše své knieže v ukrutné vazbě, jakožto lvové žalostivě řevúce plakáchu, a nevědúce, co tomu učiniti, všecku zběř pekelnú svolavše, plačtivě kvieléchu. Tehdy vstav mezi nimi Astarot, takto múdře mluvil jest k nim a řka: „Bratřie najmilejšie, vidíte, že naše lsti a chytrosti a múdrosti málo nám prospěly sú proti tomuto člověku, jenž nám tuto škodu učinil, protož přestaň žalost a truchlost vaše, ale jakožto opatrní a zvějhlasní nic jiného nemysleme, nežli abychom mohli navráceni býti k našemu právu i držení. A myť vieme, žeť Buoh spravedlivý jest a u něhoť nenie přijetie osob; budem liť mieti pravdu, ihned se nám spravedlnost ot něho stane. My sme od něho oblúpeni, viem, že dovedeme neb nedovedeme, že sme byli v držení a že se nám násilé stalo. A když to dovedeme, ihned pravým súdem budem navráceni. Práva sú o tom zjevna psána a budem mieti zjevnějšie, a protož učiňme v tom opatrně.“ A když to Astarot povědě, všickni čertie jakoby procítili ot truchlosti, k veselí sú sě navrátili. I povědě dále Astarot: „Ještě máme mezi námi s sebú lidi v práviech dospělé, jich vezmúc radu, veďmež právem při svú.“ A když přistúpichu učení v práviech, takto jim radiechu: „Potřebieť jest nám, abychom ustavili sobě poručníka obecného, jednoho aneb viece, aneb řečníky opatrné, kteřížto jménem naším obce naše mohli by vésti i brániti pře naše,