[67]číslo strany rukopisuano tě lidé za tak svatého jmají? Jehožto svatý Jan otáza a řka: Co to v rukú držíš? Jemužto když ten mladec vecě: Lučišče držím. Svatý Jan vecě: Co tiem lučiščem činíš? K tomu mladec otpovědě: Ptáky a zvěř střielém. K tomu apoštol vecě: Kakž to činíš? Tehda ten mladec počě přěd svatým Janem lučišče napínaje táhnúti a dlúho tak držav, tětivu oblevi. K němužto svatý Jan vecě: Proč si, synu, lučišče spustiv, oslabil? K tomu mladec vecě: Nebo bych tak držal, lučišče by sě umdlilo. K tomu svatý Jan vecě: Takež, synu muoj milý, tomu rozoměj[gi]rozoměj] rozomie(n), ež tělestná křehkost by sě myslí nesúci, někda sě otpočinutím nepodepřěla, snad by sě k buožiej chvále přieliš umdlila. Však vieš, ež orel nade všě ptáky léce a v slunce najsvětlejie hlédá. Však podlé svého přirozenie s výsosti na zemi padnúti musí, takež našeho člověčstvie snažná u buoh mysl když sě někdy k uotpočinutí odtrhne, často horúcieším[gj]horúcieším] horuczieſſym srdcem k nebesóm sě navrátí.
To také mistr Elianandus píše, ež svatý Jan, když chtěl svaté čtenie psáti, kázal všěm buohu sě modléc postiti, aby mu buoh dal dóstojně psáti, a vlášče za to hospodina sám prosil, aby tu v tom pokojíku, ješto jest miesto měl psáti, ižádný vietr ani déšč ani rosa ani která povětřicě jemu přěkážala. A to, jakožto rozprávějí[gk]rozprávějí] rozprawiegie těch vlastí lidie, až do dnešnieho dne buožím divem trá. A když po všěch po těch časiech slavně svatý Jan svatú vieru vzplodiv, k starým sě letóm
