[544]číslo strany rukopisuněmžtos sě narodil, aby mi sě protivil, nebo jsi mú vši naději rušil.
A potom opět jedné[ape]jedné] giedne noci, když Pelagia spáše, přišed diábel a ji ubudiv, k niej vecě: Paní Pelagia, co sem já kdy tobě zlého učinil! A zda sem tebe velikým bohatstvím a velikú ctí neokráslil! Pověz mi, proši tebe, zda sem tě kdy zamútil. Chci to skládati a na všem tobě shověti, a jediné[apf]jediné] giedyne mne neostávaj, ať pro tě nebudu u potupu křesťanóm[apg]křesťanóm] krzieſtyanom. Tehda svatá Pelagia sě požehnavši, na diábla podula. A inhed diábel zmisal. A potom třetí den vše, což měla, svatá Pelagia prodavši, mezi chudé rozdala. Po těch časiech v jednu[aph]jednu] giednu hodinu, v nižto sě nikte nenadál, svatá Pelagia vstavši, tajně pryč zaběhla a na horu Olivetskú přišedši, pústenníkové rúcho mužské na sě vzemši, v jednéj[api]jednéj] giedney maléj peleši bydlo sobě učinila. A tu buohu u velikém utrpení nábožně mnoho časuov slúžila. A tu mnohým dobrým v známost přišedši, bratr Pelagius jiej všickni řiekáchu.
Potom opět po některých časiech jeden[apj]jeden] gyeden nábožný sluha toho svatého biskupa do Jeruzaléma na poklonu přišel. Jemužto biskup svatý bieše rozkázal, aby po všěch svatých pokloně jednoho svatého pústenníka jménem Pelagia sě doptajě, jeho navščievil a řka: Navščěv jeho, svatýtě člověk! A když jáhen jej navščievil, mně, vždy by muž byla, ona jeho dobřě poznala, neb jeho, svěckém stavě jsúc, bieše vídala. Ale on jie nepoznal, neb pro jejie[apk]jejie] giegye strastné bydlo jejie dřevnie krása bieše sě v chvorú[1681]podtrženo Hankou, in margine různočtení „tišt. dwornu, churawu“ postavu proměnila. K němužto svatá Pelagia vecě: