němžtos sě narodil, aby mi sě protivil, nebo jsi mú vši naději rušil.
A potom opět jedné noci, když Pelagia spáše, přišed diábel a ji ubudiv, k niej vecě: Paní Pelagia, co sem já kdy tobě zlého učinil! A zda sem tebe velikým bohatstvím a velikú ctí neokráslil! Pověz mi, proši tebe, zda sem tě kdy zamútil. Chci to skládati a na všem tobě shověti, a jediné mne neostávaj, ať pro tě nebudu u potupu křesťanóm. Tehda svatá Pelagia sě požehnavši, na diábla podula. A inhed diábel zmisal. A potom třetí den vše, což měla, svatá Pelagia prodavši, mezi chudé rozdala. Po těch časiech v jednu hodinu, v nižto sě nikte nenadál, svatá Pelagia vstavši, tajně pryč zaběhla a na horu Olivetskú přišedši, pústenníkové rúcho mužské na sě vzemši, v jednéj maléj peleši bydlo sobě učinila. A tu buohu u velikém utrpení nábožně mnoho časuov slúžila. A tu mnohým dobrým v známost přišedši, bratr Pelagius jiej všickni řiekáchu.
Potom opět po některých časiech jeden nábožný sluha toho svatého biskupa do Jeruzaléma na poklonu přišel. Jemužto biskup svatý bieše rozkázal, aby po všěch svatých pokloně jednoho svatého pústenníka jménem Pelagia sě doptajě, jeho navščievil a řka: Navščěv jeho, svatýtě člověk! A když jáhen jej navščievil, mně, vždy by muž byla, ona jeho dobřě poznala, neb jeho, svěckém stavě jsúc, bieše vídala. Ale on jie nepoznal, neb pro jejie strastné bydlo jejie dřevnie krása bieše sě v chvorú postavu proměnila. K němužto svatá Pelagia vecě:
